Liturgické texty: 1. čtení: 1 Kr 17, 10-16
2. čtení: Žid 9, 24-28
Evangelium: Mk 12, 38-44
První co mě nad tímto krátkým úryvkem evangelia zarazilo je, proč si vlastně Ježíš takto sedl před tu pokladnici a díval se. Přijde mě to trochu zvláštní, třeba to nemuselo být někomu ani příjemné, že ho někdo sledoval, kolik tam dává, ale možná, že těm bohatým to příjemné bylo A možná si té chudé vdovy nikdo ani nevšiml. Ale především si myslím, že tam Pán prostě jenom tak seděl a viděl to, co my nevidíme. Tak jako mockrát v životě. On viděl, kolik těm lidem zbývá a kolik dávají a s jakým úmyslem dávají. A myslím si, že to pro něj nebyla moc hezká podívaná. A najednou ten stereotyp toho zvláštního divadla prolomí ta nenápadná chudá žena, která se tam prostě někam přichomýtne a vhodí tam to poslední co má. To první, co nás zarazí, jsou Ježíšova slova: „tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, protože podle našich měřítek dala nejmíň.“ Už sv. Ambrož si toho všiml a komentuje to krásným výrokem, že velikost daru nespočívá v tom, kolik člověk dal, ale v tom kolik mu zůstalo. A nejednou se tem pohled úplně obrátí a nejde jen o hmotné věci. Vždyť víme, že člověk ke svému životu především potřebuje to, co je penězi nevyčíslitelné. A ve vztahu k Bohu zrovna tak. Je jistě dobré, když přispějeme na Bohumilé věci, jakou jsou opravy, ale Bůh chce především nás samotné.
Je zde také důležité, že Ježíš říká: oni dávali ze svého nadbytku, ona ze svého nedostatku. Přece znáte rozdíl, když vám někdo dá něco, protože neví co s tím, anebo když vám dá třeba pouze svůj zbytkový čas, anebo když je to z nedostatku času, když víme, že ten člověk téměř žádný čas nemá a najednou vidíte, že se vám byť jen pět minut trpělivě věnuje a máte pocit, že to má velkou hodnotu. Takže to z nadbytku, nedostatku hraje také velikou roli, ale to nejdůležitější co tam Ježíš řekl, že dala všechno, všechno co měla, celé své živobytí. A u toho bych se rád zastavil o trošku víc.
Za prvé můžeme tohle i špatně pochopit a před tím je třeba varovat. Protože každý z nás zná někoho, kdo se vydal tak, že se zhroutil. Kdo byl ochoten rozdat své věci natolik, že sám neměl, že vyčerpal svojí sílu a všechen svůj čas, že neměl čas ani na sebe a to není dobře. Čili darovat se takovým způsobem druhým lidem, aniž bychom v tom měli nějakou správnou míru, anebo darovat se takto Bohu v církvi, může způsobit, že jednoho dne prostě vyhořím. Skončím v krizi, ve vyčerpání, v zahořklosti a to určitě Bůh nechce. Ale Pán Ježíš zde mluvil o jiném darování všeho. Proč vůbec je důležité, aby člověk daroval všechno Bohu. Copak Pán Bůh má málo? Je žárlivý na to, že mu něco nepatří? Tak asi první důvod proč Pán chce, abychom mu darovali všechno, je to, že on se takto daroval. On byl ten první, co daroval všechno. V Ježíši Kristu daroval sám sebe, úplně a nadoraz. A s tím všechno, co měl. Veškerou svoji slávu, svoji čest, svůj čas, svoji lásku. Všechno daroval člověku. No dobře, tak to je Pán Bůh. A proč se má darovat člověk zcela? Přece Pán Bůh ví, že to pro nás není tak jednoduché! Že jsme rádi, když si někdy najdeme chvilku. To je pořád tak nespokojený, vždyť mi přece nejsme Pán Bůh! Problém je jinde. Dokud člověk nedá vnitřně sám sebe Bohu, tak se ho Bůh nemůže ujmout, tak jak by chtěl. Nemůže v jeho životě konat dílo, které by chtěl. A zde je jedna z největších iluzí našeho křesťanského života, protože všichni co tady jsme, se nějak modlíme, možná, že většina z nás čte Písmo, chodí ke svátostem, nevynecháme nedělní mši svatou, snaží se žít podle Desatera. Ale pořád je to v té rovině, že člověk Pánu Bohu jakoby něco odměřuje. A někdo mu dá těch deset minut té modlitby a je šťastný, že mu to vyšlo, jiný se modlí dvě hodiny a před Pánem Bohem je to úplně jedno. Jestli se modlíš deset minut, nebo dvě hodiny, protože jestli to tam nemá ten rozměr darování sebe, tak nám nepomůže ani celý den trávit na kolenou, nebo v kostele. Protože hodnota té modlitby je právě v tom odevzdání se sebe a v důvěře ve které se svěříme Bohu do rukou. A někomu na to stačí deset minut, aby v tom postoji darování zůstal celý den a potom má mnoho práce a starostí a všechno svěří Bohu do rukou a všechno s ním prožívá a dovolí Bohu, aby staral o jeho záležitosti. O jeho rodinu, o jeho vztahy, o jeho peníze. A pak je druhý, který dá Pánu Bohu poctivě nějaký čas, pak mu odměří své peníze a pak mu svěří to, na co nestačí, protože ho nebude zatěžovat tím, co umí a co zvládne. A mnozí to tak máme, že Pána Boha voláme jen tehdy, kdy už nám teče do bot. Ale křesťanství to není něco vedle toho našeho života, křesťan se neliší, že vedle toho světského chodí do kostela a míň nadává a krade. Podstata křesťanského života je, že rezignuje na život podle svých vlastních představ a daruje se zcela Bohu. To neznamená nedělat nic, ale dělat to s Bohem. A najednou člověk může zakusit život z víry je odevzdávání a čerpání z Boží milosti. Ta chudá vdova tím, že dala ty poslední penízky, za které mohla koupit už jenom kousíčky chleba, jakoby Pánu Bohu řekla a teď se o mě musíš postarat ty. A Pán Bůh to chce slyšet od každého z nás. Prosím, postarej se o mě. Neboť bez Tebe neznamenám nic.
Amen