Zjevení Páně

Liturgické texty: 1. čtení: Iz 60, 1-6
2. čtení: Ef 3,2-3a. 5-6
Evangelium: Mt 2, 1-12
My lidé jsme si navykli před datum svého narození psát hvězdičku. A možná nás ani nezajímalo, proč se to dělá a kde se to vzalo. To Bůh ohlásil příchod svého jediného syna hvězdou, ale přiměřeně velikou, protože to byl Boží Syn. A nepsal jí ani na papír, ani do žádného dotazníku. Napsal ji na nebeskou oblohu, aby ji viděli všichni a všichni ji mohli přečíst. A mnozí asi ten večer, kdy se poprvé na obloze objevila, ji viděli. Podívali se na ní, možná se divili a ptali se jeden druhého, co to má asi znamenat, ale pak šli zase klidně spát. Jenom několik mužů, spát nemohlo. Je právě tato hvězda, právě toto znamení je vyburcovalo ze spánku a nedopřálo jim pokoje a tak veliký byl jejich neklid, že zkoumali, co to znamená. Až se vydali desítky a stovky kilometrů nehostinnou krajinou, pouští, aby se poklonili tomu, o němž vypovídá nebe i země. A tak máme před sebou několik lidských postojů ve vztahu k tomu, který se narodil. Jednak jsou to ti, kteří dobře znají Písmo, zákonici, učitelé, velekněží. Oni moc dobře vědí, že Mesiáš se má narodit v Betlémě. Dost dobře znají všechna mesiášská proroctví, ale přitom, když Bůh zasáhne do dějin lidstva a kdy se jim nabízí, aby se s tímto Bohem setkali, tak zůstávají bez zájmu stát. Konstatují pravdu, ale s jejich životem to nemá nic společného. Pak je tu Herodes a celý Jeruzalém, který se vyděsí s příchodu Mesiáše, oni totiž s Bohem nepočítali. A pak jsou tu skutečně pohané, kteří stáli daleko a o žádném Bohu nevěděli, Písmo nečetli, ale přitom ve svém srdci měli touhu. Touhu poznat, co to znamená a kdo to je, že způsobil takové nebeské znamení. Znovu a znovu se situace opakuje. Jsou lidé, kteří se pokládají za věřící a nakonec proč by se nepokládali. Rodiče je vychovali ve víře, naučili je chodit do kostela, ráno a večer se modlit, chodit ke svátostem, desatero znají ještě zpaměti s náboženství, tak proč by se neměli považovat za věřící. Ale v jejich srdci něco chybí, chybí tam touha po setkání s živým Bohem. V kostele zůstávají, pokud do něj ještě jdou, pravidelně zůstávají vzadu, mši svatou si vyslechnou, Boží slovo neotevřou a všemu co náhodou by se mohlo nazývat Božím znamením v jejich životě, tomu všemu právě říkají náhoda. A zatím co venku ještě stojí lidé, kteří o Bohu ještě nic nevědí, kteří neznají Desatero, kteří nikdy ještě nečetli Bibli, ale všechno co se děje v jejich životě jim ukazuje jedním směrem a oni jsou zneklidněni. A u těch, že i u náhod je všechno řízeno tak nějak osudem, tak se jim to zdá laciné, tak hledají a hledají, až najdou. A tak se stává, že Ti co byli v kostele před lety, že tady již nejsou a ti co zde nebyli, tak že zde jsou. Protože jedni hledali a druzí nehledali. Jedni sice Boha znali, lépe řečeno mysleli si, že ho znají a přitom ho neznali. Nikdy se s ním osobně nesetkali a tak suše konstatovali, ano je to napsáno v knize proroka, má se narodit v Betlémě a zůstanou dál doma u teplých kamen. Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte a až ho najdete, oznamte mně to, abych se mu i já přišel poklonit. Že by i Herodes se chtěl poklonit Mesiáši? A tady vidíme, že slova neznamenají vůbec nic. Na adresu člověka i Boha si můžeme říci, co chceme, ale to co rozhoduje, je to co vykonáme, anebo nevykonáme. Buďto pokorně půjdeme, abychom se skutečně Bohu poklonili, anebo si na to budeme jenom hrát. A buďto půjdeme na mši, abychom před Bohem složili všechno, co máme, to svoje kadidlo, svoje zlato i myrhu a především sami sebe před Bohem pokoříme a dáme mu svoje srdce, anebo o tom budeme jenom mluvit, že jdeme, abychom se Bohu klaněli, a naše srdce celou mši svatou zůstane tak pyšně vztyčené, že neprožije blízkost Boží. A oni se vydali na cestu, to je zajímavé. Bůh si vede každého člověka, který hledá. Ty tři pohany, vlastně nevíme, že byli tři, to usuzujeme podle těch darů, které donesli. Bůh si ty pohany vedl hvězdou a pro každého z nás posílá takovou hvězdu. Tou hvězdou mohou být okolnosti v našem životě, někdy i nemoc a utrápené a někdy i jiný člověk, který nám posvítí, ale někdy se nám ta hvězda úplně ztratí a i jim se ztratila. Jsou chvíle, kdy zůstávám bezradně stát a ptám, kudy mám jít? Ale pokud se ptát, dostanu odpověď a třeba i skrze nevěřícího člověka. I mocnář Herodes, který s Bohem neměl vůbec nic společného, říká těm mudrcům: jděte do Betléma. I ti, kteří se nám snaží škodit, nás nakonec mohou ke Kristu přivést. Na tom totiž vůbec nezáleží, záleží na jediném, jestli toužím k němu dojít, nebo ne. A oni, když uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. To je znamení, že člověk skutečně hledá Boha. Kdy ses naposledy zaradoval, to je otázka na mě i na tebe. Kdy si prožil upřímnou radost, že konečně víš, jak k Bohu jít, že tě někdo vytrhl s toho stereotypu náboženského života a ukázal ti, kde se můžeš s Bohem setkat. Kdy jsme se naposledy radovali se setkáni s Bohem? A ne z běžných věcí? Tato vnitřní radost nás usvědčuje, jestli jsme na správné cestě k Bohu a jestli v našem srdci je touha, která Boha objevuje. Jinak jsme jako ti, kteří sice znají Bibli, ale neznají Boha. A oni jak spatřili dítě s jeho matkou Marií, tak padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu zlato, kadidlo a myrhu. Pokora a vydanost, to je nutný důsledek člověka, který se blíží Bohu. Jakmile poznám, kdo je to Bůh, nutně se před ním pokořím a dám mu všechno, co mám a podle toho se pozná, jestli jsem se s ním setkal. I kdyby se mně Bůh ukazoval takovou skutečností, kterou jsem ho nečekal a možná, že ti tři mudrci také čekali něco jiného. Bezbranné malé dítě narozené v chlévě a oni mu dávají královské dary, to je král. Ano Bůh se nám může představit jako ten, kterého jsme nehledali, my jsme ho hledali úplně jinak, ale pokud ho najdeme, potom odložíme i svoje představy o Bohu a s radostí mu dáme sami sebe. A vrátili se jinou cestou do své země. Samozřejmě, kdo se setká s živým Bohem, musí změnit svojí cestu a to je to nejdůležitější kritérium. Jestli skutečně jsem Boha poznal, nebo nepoznal, jestli jsem totiž změnil svůj život a jestli se podívám zpátky a zjistím, že se dvacet let na mém životě nic nemění, že stále a stále padám do stejných hříchů a tak jak jsem nadal svoji ženě před mší a nadám jí stejně až půjdu zpátky a že jsem byl nervózní, když jsme se chystali a nemohl jsem přijít za včas a že budu nervózní, že zase není nedělní oběd, tak to znamená, že jsem na té mši byl zbytečně, protože jsem se při té mši nesetkal s Bohem, který mě proměňuje. Takový je náš Bůh, který mění naše srdce. A já už nemohu jít po setkání s ním tou stejnou cestou, protože to bych se s ním nesetkal. Tak nám to dnešní evangelium staví před oči náš vlastní postoj k novorozenému králi k dítěti Božímu, ke světlu světa. Buďto jsme ti, kteří s Bohem vůbec nepočítají, to je Herodes, tak to snad ne. Ale nebo ti, kteří sice o něm všechno vědí, dobře znají Boží přikázání a vyznají se v Písmu, ale od Boha už nic nečekají, hlavně kdyby se měli s Bohem nějak jinak setkat, tak už jsou z toho předem vyděšeni. Anebo jsme ti, kteří se spíš pokládají za nevěřící a hledají pravého Boha, hledají Boha, který jim změní život a pak se radují z toho, že vědí jak dál. A pak s radostí přistoupí před Boží oltář, aby Bohu dali všechno, co mají a domů odešli jako jiní lidé. Těm se totiž Bůh skutečně zjevil a ukázal, protože oni ho hledali.
Amen