Liturgické texty: 1. čtení: Neh 8,2-4a. 5-6. 8-1
2. čtení: 1 Kor 12, 12-30
Evangelium: Lk 1, 1-4; 4,14-21
Nastoupil kněz do jedné pohraniční farnosti, kde několik let před ním žádný kněz nebyl. Když přišel, shledal kostel i faru v žalostném stavu, mohl by nad tím zaplakat. Rozhodl se, že se dá hned do díla. Začal budovat, shánět lešení a poprosil místní chlapy, jestli by mu nepomohli lešení postavit. Dali se slyšet: „pane faráři, tady to nemá smysl, tady je mrtvá farnost.“ Pan farář se nedal odradit a s těmi, kteří si dali říct, se dal do díla. A také požádal o úklid několik žen s těch, kdo do kostela občas přišli, jestli by mu nepomohli. A ženy se také dali slyšet: „no tak to víte, pane faráři, že Vám s tím trošku pomůžeme, ale to co děláte, to nemá smysl, protože tady je mrtvá farnost.“ Tak si říkal, tak takhle na to nesmím a začal si všímat dětí, kluky zvát k ministrování a děvčata, že budou zpívat a že při mši svaté budou dělat takovou schólu a rodiče panu faráři vzkázali, že je to hezké, ale že se zbytečně namáhá, protože tady, tady je mrtvá farnost. Pan farář si říkal, ale já jsem přece přišel proto, abych se staral o živé a ne o mrtvé. A tak vyhlásil, že když je zde mrtvá farnost, tak bude mít za tuto mrtvou farnost rekviem. A že by tedy naléhavě prosil, aby lidé alespoň tentokrát přišli do kostela, rozloučit se naposledy s mrtvou farností. Lidé byli zvědaví, daleko více, než zbožní a tak právě proto přišli tu neděli do kostela. Před oltářem byla rakev a kněz přišel těsně přede mší a sundal víko z rakve a začal sloužit za mrtvou farnost. Lidé neměli moc myšlenky na zbožné texty a neustále jim vrtalo hlavou, co to má znamenat a hlavně, kdo leží v té rakvi. A až bylo po mši svaté, tak kněz říká: „a nyní, kdo by se chtěl ještě naposledy rozloučit s mrtvou farností, tak prosí, ať přijde k rakvi a rozloučí se a odchází domů sakristií. A kdyby snad někdo myslel, že by se s tou mrtvolou ještě něco snad dalo dělat, tak ať se vrátí hlavním vchodem zpátky a pomůže mi a kněz se odebral do sakristie.“ A lidé s určitou obavou, ale se spěchem a s velikou zvědavostí běželi k rakvi. A jak se do ní naklonili, tak viděli sami sebe. Pan farář tam totiž dal jedno veliké zrcadlo, aby každému s těch lidí došlo, že neexistuje mrtvá farnost, ale mrtví farníci. A tak, když se kněz později vrátil do toho kostela, tak nalezl, že většina lidí se tím hlavním vchodem vrátila zpátky.
My se snad nemůžeme pokládat za mrtvou farnost, ale bojím se, že mnozí z nás jsou mrtvými farníky. Živé společenství církve totiž nespočívá v tom, že je plný kostel, ani v tom, že lidé zachovají desatero, že věří v to, co věřili jejich tátové, že nepochybují o pravdách víry, protože víra není ani nauka, ani náboženský systém. Živá farnost je tehdy, kdy její členové žijí důvěrný vztah s Kristem, protože víra není nic jiného, než tento vztah odevzdání se našemu Pánu.
Ježíš, když naléhavě mluví o podstatě života a o tom co vlastně má smysl, tak to přirovnal k osvobození se od jha hříchu a k milostivému létu. Že totiž v tom každodenním dáme prostor, aby Bůh mohl mluvit do mého života. A dáme mu prostor zvláště tehdy, kdy se nám nedaří, když je něco těžké, protože i dobrý kapitán lodi se pozná právě tehdy, kdy je loď v bouři a ne tehdy, kdy je hladina klidná. A tak se pozná i správný vztah k Bohu a k lidem. Ne tehdy, kdy se vše daří, ale především tehdy, kdy musíme zdolávat překážky.
A tak Ti Pane, děkujeme, že můžeme žít v době tvého vítězství nad smrtí, že žijeme v době, kdy už to milostivé léto nastalo pro každého z nás a dej nám také sílu, abychom ve svých starostech a těžkostech dokázali vytrvat, abychom byli živými údy Tebe samotného, jak nám to říká dnešní druhé čtení.
Amen