Liturgické texty: 1. čtení: Jer 1,4-5. 17-19
2. čtení: 1 Kor 12,31 – 13,13
Evangelium: Lk 4, 21-30
Když se dnes podíváme na texty dnešní mše svaté tak zde můžeme vidět určitý kontrast. Na jedné straně zde máme velepíseň lásky, na druhé nepřijetí Ježíše ve svém domově a vyvolení proroka Jeremiáše, který byl asi nejméně přijatým prorokem vyvoleným lidem v Izraeli.
A tomuto kontrastu se chci dnes věnovat. Dnešní první čtení se týká vyvolení proroka Jeremiáše. Jeremiášovo vyvolení je vyvolením každého z nás, protože skrze vlastní křest jsme všichni přijali všeobecné kněžství. Všeobecné kněžství nás opravňuje i zavazuje hlásat především svědectvím vlastního života, ale i slovem Krista v tom postavení jakém se nalézáme. Takže rodiče mají Krista hlásat svým dětem, ale i v našem běžném zaměstnání má být vidět rozdíl mezi člověkem žijící z víry a nevěřícím. K podobné službě byl povolán i prorok Jeremiáš a přesto, že v životě zažil víc útrap, než radosti v daném povolání vytrval až do konce, což by měla být výzva pro každého z nás.
Ostatně v podobném duchu hovoří i dnešní evangelium. Kristus po působení v Kafarnau odchází do své domoviny, kde má v synagoze řeč o Božích věcech, před obyvateli města. V evangeliu se píše, že obyvatelé Nazareta Ježíšovu řeč nepřijímají a od Krista čekají pouze zázraky. Kristus jim na tato slova odpovídá příklady ze Starého zákona. Prorok Eliáš nevykonal žádný mocný čin, jen chudé vdově, která ani neměla čistou Izraelskou krev kvůli její oddanosti Bohu, proměnil v době hladomoru její slámku na bezednou, aby ona a její syn nezašli hladem. Podobně byl očištěn i pohan Náman ze Sýrie z malomocenství, aby se na něm projevila Boží svrchovanost. Tedy Kristus říká, že jeho primární úkol zde na zemi není ze sebe dělat zázračného doktora, ale hlásat Boží království, aby lidé mohli být spaseni. V evangeliu se dále píše, že obyvatelé Nazareta vzplanuli proto Ježíši hněvem a pokusili se jej zabít. To jak obyvatelé Nazareta vzplanuli hněvem, se občas může stát i nám, a to když Boha o něco prosíme a evidentně nedostaneme, co čekáme. Potom si často ztěžujeme, jak je to možné, když Bohu tolik obětujeme.
Jak je to možné? Bůh má každého z nás nesmírně rád a dává mu přesně to, co nejvíc potřebuje. Problém je v tom, že často nedovedeme docenit, co od Boha vše máme. Je to vidět i na dnešním úryvku evangelia. Kristus věděl, že obyvatelé Nazareta potřebují slyšet především slovo, že vykoupení už je zde, ale obyvatelé Nazareta to ze své nelásky zcela ignorovali.
Doslova říkám z nelásky, protože pravý smysl lásky není učinit šťastným sám sebe, ale druhého člověka. Kristus na jiném místě Písma říká: „milujte i své nepřátele“ a dnešní druhé čtení nám jasně říká jaká láska má být: shovívavá, dobrosrdečná apod., ale místo třetí osoby bychom měli použít osobu prvou. Tedy říkat a hlavně činit: já sám jsme shovívaví, dobrosrdečný, nezávidím, nevychloubám se, nemyslím jen a jen na sebe, to je totiž podstata pravé lásky.
Možná vás nyní napadne, proč je toto druhé čtení o lásce spojeno s dnešními dalšími texty? Odpověď je prostá, kdyby obyvatelé Nazareta měli pravou lásku, nikdy by Krista nemohli vyhnat ze svého města, stejně tak prorok Jeremiáš by nemusel zažít tolik útrap. Proto se máme snažit hlásat svým životem i slovem Krista ukřižovaného a vzkříšeného, ale pokud nebudeme mít pravou lásku, budeme se podobat znějícímu kovu a zvučícímu cimbálu, kteří sice vydají mnoho rámusu, ale skutek utek. Proto přeji Vám i sobě, abychom se skutečně stávali pravými svědky Kristova poselství, ale také nikdy nezapomněli, že bez pravé lásky nedokážeme zhola nic.
Kéž tedy náš vlastní život je tou pravou láskou prosycen.
Amen