Liturgické texty: 1. čtení: Joz 5,9a 10-12
2. čtení: 2 Kor 5,17-21
Evangelium: Lk 15,1-3. 11-32
Viděl jsem 60 letou ženu, byla oblečena jako 15letá dívka, výstředně až divně. A lidé se otáčeli a smáli se, děti na ní ukazovali, zdála se jim asi trochu směšná. Ale nám už trochu nedochází, že možná stejně směšně, komicky, trapně a možná i podivínsky vypadá každý člověk, který s dětskými kalhotami, anebo s dětským oblečením neodloží také svoji dětskou představu o Bohu a hezky si jí podrží do své dospělosti. Stejně tak se z něho stane podivín, kterému se lidé smějí, anebo teprve v dospělosti pozná, že vlastně tomuhle věřit, že to je nějaké divné a vyrovná se s náboženskou otázkou. Tvrdí o sobě, že je nevěřící a zatím místo víry opustil jen dětské představy o Bohu. Voltaire řekl: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a člověk, ten mu to skvěle vrátil.“ Ano, učinili jsme Boha k svému obrazu, a proto je Bůh někdy tak nevěrohodný, že lidé netouží se s ním setkat, ani s ním žít. Kdybychom poznali kdo je to Bůh, asi by málo kdo netoužil tomuto Bohu svěřit svůj život. Ano, dnešní evangelium nám ukazuje, že Bůh je úplně jiný, než jsme my. A možná bychom tomu evangeliu neměli říkat podobenství o marnotratném synu, ale měli bychom mu říkat podobenství o milujícím Otci. O tom Otci, kterého vlastní synové nechápou a kritizují. Jeden otec měl dva syny, a abychom to podobenství dobře pochopili, tak pamatujme na to, že těmi dvěma syny jsme my. A každý z nás má ve svém srdci oba dva a možná spíš právě z těch negativních a špatných stránek. Mladší z nich řekl otci, Otče dej mně díl majetku, který na mě připadá. Otče dej my, jakoby jsme to neznali. Bože dej, člověk, který si nevážil toho co má, který nečekal na to, co mu Bůh dá, který se neptal. Otče už je ten čas, abych přijal od tebe? Ne, Otče dej my, já to chci. A nepochopil, když dostaneme víc, než máme, že nám to obdarování bude největším kamenem úrazu. Možná právě naše zdraví, které nás odvede od Boha a možná náš titul, naše škola, naše vzdělání, naše schopnosti, to všechno, co jsme si na Bohu vydupali, tak možná bude příčinou toho, že jednou skončíme mezi vepři, protože tam končí každý, kdo dá přednost své vůli, před vůlí Boží. A odešel do daleké země. Kdo z nás někdy nepocítil touhu opustit. Komu z nás se někdy nezdálo, že ty Boží nároky jsou na nás příliš velké, že ta Boží přikázání a nároky evangelia, že je nám v tom těsno. Kdo z nás alespoň v tom věku dospívání nepocítil touhu přeskočit tu ohradu a chvíli se podívat ven, jak to venku vypadá a pak se třeba vrátit. Komu z nás se někdy nezdálo, že ten život podle evangelia, že nás to omezuje, že přece jen nemůžeme žít ve svobodě, tak jak bychom chtěli. Tragická svoboda, která člověka okrade o všechno, co má. A tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Kdo jde cestou bez Boha, ztratí i to, co je jeho, to je slovo Boží. Každý kdo dělá, to co dělat nemá, nakonec skončí jako žebrák. A když všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Ó blažená nouze, která přivede člověka k tomu, aby se vzpamatoval. Ten pocit, kdy nám něco chybí, kdy najednou pocítíme, že jsme okradeni, oloupeni, že nám někdy bylo líp, že jsme něco ztratili, že něco nemáme. Šťastný člověk, který pochopí najednou, že už ví, co to je nemít Otce. On ho vždy měl a nevážil si ho. Šel do sebe, protože v sobě to měl ukryté. Bůh to vložil do tvého srdce, a když půjdeš do sebe, tak tam Boha najdeš. Najdeš tam tu vzpomínku, zapomenutou, zasypanou, zahrazenou hříchem. Vzpomínku na Otce, se kterým ti někdy bylo dobře. Obraz Boha, který jsi dávno přemaloval svoji svévolí. A řekl jsi, vstanu a půjdu k svému Otci a řeknu mu to a vstal a šel. A když byl ještě daleko, Otec ho uviděl a pohnut lítostí a soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Tenkrát když odcházel, tak neviděl, jak tátův obličej je stažen bolestí. Byl plný sebe, svých plánů a svobody, která se mu otevírala, Otče dej a vůbec tím neviděl, jak tím táta trpí. Stejně jako 18 kluk, který řekne tátovi, tak táto a teď už mi do mého života nebudeš mluvit. Kostel mám vychozený a od teď si budu dělat, co chci a ty už mě do toho mluvit nebudeš. A už nevidí mámu, která utírá slzy, aby jí kluk neviděl, která od té doby přestane v noci spát, která se začne po nocích modlit, která začne, chřadnou a za dva roky svého života, ztratí deset let života, ano to už ty děti nevidí. Jak je těm rodičům těžko a jak vyhlížejí každý den, jestli přece jen v tom dítěti nezvítězilo to dobré a jestli se to dítě nevrátí. A Otec ho viděl, vyhlížel na zápraží, zatímco syn léta žil bez Otce a nevzpomenul si na něho, Otec nezapomenul na syna a na něho čekal, to je Bůh. Bůh, který čeká, Bůh který trpí, Bůh, kterému je nejvíce líto, že jsi odešel. Člověku je někdy líto, že zradil Boha, ale co to je proti lítosti Boží, nad naším hříchem. A když se člověk začne vracet, tak co to je proti tomu, že Bůh udělal daleko více kroků k tobě. Už vyběhl, protože jemu záleží na tom, aby ses vrátil, daleko více, než tobě. Otec ho uviděl, poznal ho, už v té siluetě na obzoru poznal, že je to jeho syn. A možná, že on už nepoznával sám sebe, možná, že už ho lidé nepoznávali, že jim pohrdali, ale Otec ho poznal. V tom roztrhaném chuligánovi, špinavého od bláta, Otec poznal svého syna, protože ho měl rád. Ano, Bůh nás pozná, i když už budeme úplně k nepoznání. Přiběhl, objal ho a políbil. Takhle Bůh zachraňuje, ne jinak, objal ho a políbil, tak zachraňuje Bůh, a jak je možné se k takovému Bohu nevrátit? Právě proto, že nevíme, jak zachraňuje Bůh. Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě už nejsem hodem, abych se nazýval tvým synem. A Bůh jakoby nečekal na ty naše formulky, co jsme se naučili ve zpovědi. On čeká na to, že přijdeš a skutečně přijdeš a bude ti to líto. A nařídil svým služebníkům, honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho. Honem, protože už se nemůže dívat na tu tvoji bídu, jak ses zmrzačil. Ty jsi neviděl, že je to ubohost, ale on to viděl. On by se za tebe mohl stydět, zatímco my se stydíme za Boha. Bůh se může stydět za tebe, jak vypadáš, jak jednáš, jak mluvíš na svém pracovišti a možná křesťané se za tebe stydí. Možná už tvoje žena a tvoje máma se za tebe stydí, ale Bůh se za tebe nestydí. Honem, honem přineste nový oděv a přikryjte tuto bídu mého syna. Už se na to Bůh nemůže dívat. Bůh není ten, který se libuje podívat se na to, jak jsme hříšní, Bůh hřích nenávidí, a proto spěchá, abychom se očistili, abychom přijali nový šat milosti Boží. A dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Vraťte mu tu důstojnost, která mu patřila, důstojnost svobodného člověka. Otroci chodili bosý, ale mého syna obujte, protože on je synem Božím. A zabijme vykrmené tele a radujme se, protože on byl mrtev a zase žije. Bůh se raduje, proč nenechám Boha, aby se radoval, aby se radovalo celé nebe, aby dnes se radovali andělé nad tím, že se vrátím. Já nestojím o to, aby se Bůh radoval? Je jediná cesta, jak způsobit Bohu radost, vrátit se a začít jinak. Ale je zde někdo, kdo se neraduje a to je ten druhý syn v nás. Ten, kterému zevšednělo být v Božím domě, který si na to tak zvykl, že mu to nepřipadalo divné, že je s Bohem. Zvykl si. To jsme my, kteří jsme léta chodili do kostela a už jsme se ani netěšili, kteří jsme se modlili, a modlitba se pro nás stala spíš povinností, než radostí. To jsme my, kteří plnili povinnosti jenom proto, že musí. Měli to tak v sobě, že se báli přestoupit Desatero, a proto pohrdali každým, kdo hřeší a sami v sobě měli pýchu, závist a sobectví. Ten syn byl na poli a nevěděl, co se seběhlo. Vrátil se a nedůvěřivě se ptá služebníka, co se to stalo? A on mu říká, tvůj bratr se vrátil a táta nechal zabít vykrmené tele a radujeme se a veselíme se. A světe div se, on se rozhněval a nechtěl jít dovnitř. Jeho to naštvalo, Bůh, který má být spravedlivý, tak jemu to odpustí a úplně bez ničeho. On nechce, aby to nahradil, a já se budu dělit s tím majetkem a přitom ten starší měl dvě třetiny toho majetku a ten mladší jen jednu třetinu. Otec vyšel a domlouval mu. Teď by Bůh mohl říci, no podívej se jaký si. Tak Bůh se raduje, že ten člověk začne znova a ty se mračíš, tak jsi žárlivý, sobecký, nechceš se rozdělit, jsi pyšný na svůj náboženský život, co ještě a Bůh mu neřekne nic a trpělivě mu vysvětluje, protože Bůh to jinak neumí. Bůh vždy jedná s každým z nás jako s marnotratným synem a běda člověku, který nepochopil, že i když nezavraždil, tak že je hříšník. Ale on Otci odpověděl, ale tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz, nepředstoupil. Kde se v nás bere ta hrozná pýcha, se kterou si myslíme, že děláme všechno dobře. A mě si nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli, ale když ale přišel tenhle tvůj syn, ne bratr, tenhle tvůj syn. Ano už se k němu neznáme. Jsme nikdy, neplakali nad tím, kdo odešel s církve, my jsme ho odsoudili. A proto ten, kdo se vrátil, tak nám také nezpůsobil radost. Kdybychom prožívali tu Otcovu úzkost za každého, kdo zmizí s kostela a kdo přestává žít, tak jak má, tak bychom se jinak radovali z toho, když se znovu objeví. Ale tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, tak pro toho jsi dal zabít vykrmené tele. A nakonec jsme to my, kdo radí Bohu, jak má jednat, a pohoršujeme se a rozhořčujeme se a reptáme jako farizeové, kteří říkali, podívejte se na něj, má rád hříšníky a celníky a dokonce s nimi jí. Otec odpověděl, dítě, nemysli si, že přestáváš být Božím dítětem. Jestliže tě Bůh jednou za své dítě přijal, tak jeho dítě jsi, i když ty o to nestojíš. Dítě, ty jsi pořád se mnou. Jenomže to pro křesťana už nic neznamená být s Bohem. Co to je, no tak jsem s Bohem, je to možná míň, než být s kamarádem, než být s chlapy, kteří se v hospodě chvástají, kteří mě plácají na rameno. Možná je to pro mě míň, než program v televizi, PC, nebo dobrý nedělní oběd, no tak jsem s Bohem a Bůh je se mnou. To je tragédie obou synů, že nepochopili tu velikost, toho být s Otcem. Oni nedocenili, co to znamená být v Otcově domě. Ty jsi přece pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. No jo, my to co dostaneme od Boha, tak si považujeme za vlastní, za samozřejmé, my jsme si to zasloužili, tím, že nepřestupujeme Boží příkazy, tím, že žijeme, jak chce Bůh. Já jsem si to zasloužil, ale tam ten to prohýřil. Nic jsme si nezasloužili. On si nevážil toho, co měl, protože to co měl, nepřijal od Boha, jako dar. On to přijal, jako mzdu za svůj dokonalý život. Ne, Bůh vždy daruje a vždy více, než si zasloužíme. Ale máme proč se radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, byl ztracen a je nalezen. Proč lidé nechtějí vrátit se k Bohu a začít znovu? Snad proto, že nevědí, kdo je Bůh. Jak jinak by bylo možné odložit obrácení a když nás dnes církev vybízí, nechte se smířit s Bohem. Vždyť Bůh se chce radovat, nad vaším obrácením, proč zůstaneš stát vzadu a necháš Boha, aby čekal ještě další týden, dalších 14 dní a další měsíc, anebo několik let. Ano, Otče nechávali jsme tě čekat, dlouho jsme tě nechali čekat a vůbec nám nedošlo, že ty jsi měl úzkost v srdci, zatímco my jsme si užívali života na pokraji propasti a mysleli jsme si, že neděláme nic špatného. A pak nás to překvapilo, že jsi nás netrestal, že jsi nás objal a políbil a že jsi už nechtěl vidět náš hřích, že ses nepitval v té naši ubohosti a za to ti chceme dnes poděkovat. Poděkovat ti za tvoji trpělivost a věrnost. Měli bychom to podobenství nazvat podobenství o marnotratném Otci. O Otci, který hýří svojí láskou a slitováním, ale odpusť nám, že jsme někdy jako ten starší, že nám zevšednělo být s tebou, že všechno z tvých rukou přijímáme, tak samozřejmě, že už ti za to vůbec neděkujeme. A že nás někdy zlobíš, když nejednáš s těmi druhými, podle našich představ. Odpusť, Otče a dej nám tu milost, abychom se vždy cítili těmi, co jsou spíš velkými hříšníky, než těmi, co nepřestoupili žádný tvůj příkaz.

Amen