Liturgické texty: 1. čtení: Sk 2, 1-11
2. čtení: Řím 8, 8-17
Evangelium: Jan 14, 15-16. 23b-26
Jásá a plesá církev dnes velikou radostí, Pán splnil to, co slíbil, daroval Ducha svatého. Církev slaví své narozeniny, které stále trvají. Proč by se neradovala, když to bylo společenství několika lidí, které Pán dal dohromady, kteří nebyli schopni samostatného života, a On z nich učinil církev. On Duchem sv. si je stmelil v jedno, vybavil mocí Duchem, zapálil ohněm. Proč by se církev neradovala, když stále znovu a znovu zakouší tuto přítomnost Ducha sv., který ji proměňuje a činí z ní Tělo Kristovo. Nemusíme plakat nad tím, že nás ubývá, nemusíme se strachovat z toho, co s námi bude. Nemusíme se děsit, tam kde nás je málo. Poněvadž nejsme žádným spolkem lidí, kteří se dali dohromady z vlastního rozumu, nebo zájmu. Jsme církev Ježíše Krista posvěcena a stmelena Duchem sv. Proč by se církev neradovala, když na sobě zažila, co to znamená, když Duch oživuje a z mrtvých údů činí živou bytost. Proč by se křesťané neradovali, když zažili žít ve svém těle Ježíše Krista. Duch sv. to je, který nám dává nový život. V Duchu sv. už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. V Duchu sv. žije Ježíš uprostřed nás. Duch sv. to způsobil, že máme Krista v nejsvětější svátosti stále uprostřed církve. Duch sv. to způsobil, že Ježíš je stále v církvi přítomný ve svém slově. A že jeho přítomnost smíme zažívat uprostřed jeho učedníků. Proč bychom se neradovali, když on nás stále oživuje? Když se nemusíme bát, že jednou zemřeme. A když jednou naše tělo zchátrá a rozpadne se v zemi, tak my víme, že ten, co vzkřísil Krista Ježíše, že vzkřísí také nás. Církev nemusí plakat, protože má v sobě toho, který oživuje a který dává radost. Proč bychom se neradovali, když jsme byli slepí a zažili jsme, co to znamená ničemu nerozumět. Stáli jsme v davu jako další a další stovky lidí. Nedovedli jsme rozeznat pravici, od levice a seřadit si stupnici hodnot, než Duch přišel, aby osvítil naši mysl. On je to světlo, které Bůh dává. Ne světlo, které oslepuje, ne světlo, které přichází z venku, ale zevnitř. Co by slepci pomohlo, kdybychom mu rozsvítili veliké světlo, zůstal by slepcem. A my jsme byli takový slepci, než Bůh rozsvítil světlo v našem srdci a my jsme znovu uviděli. On se stal světlem našim očím. Naše srdce prohlédlo a my jsme pochopili. Proč bychom se neradovali, když jsme jeden pro druhého do té doby neznamenali nic a on nás spojil v jedinou rodinu a jediné společenství. Když on dál uprostřed nás vyrůst lásce, která se nedá vydobýt, napodobit, vyrůst ze země. Lásku, kterou jsme si ani nedali a o kterou jsme ani neusilovali. Proč by se církev neradovala, když toto Pán uprostřed letnic utvořil a stále koná. Ten dnešní den, to je veliká slavnost. Oslavujeme Boha, který vrcholným způsobem obdarovává. Je to svátek, ve kterém si připomínáme, že Bůh dává stále. Bůh se svým dáváním nikdy neskončil. Dává právě skrze Ducha sv. A tak jako pro apoštoly byl jejím vůdcem, pomocníkem, těšitelem sám Ježíš, tak pro nás je to Duch sv., který se vtělil v církev. A církev to je viditelná podoba Ducha sv. Bůh přebývající na tomto světě. My sami, pokud držíme pohromadě a žijeme z Ducha, zpodobujeme Boha pro tento svět. A jsme posláni k lidem, kteří jsou kolem nás, aby svět nebyl zatracen, ale skrze nás byl spasen, vždyť v sobě chováme toho, který je schopen svět zachránit. Proč bychom se tedy neradovali, když tento Duch sv. z nás učinil společenství lidí, kteří nemyslí na sebe, které vyvlekl ze svého sobectví, ze zmatků a dal nám nový život. Kdo z nás byl schopen bez Ducha sv. nemyslet na sebe, obětovat se pro druhé, nepočítat čas, ani síly. Kdo byl schopen myslet na spásu lidí, kteří jsou kolem nás? A přesto je církev stále záchranou stanicí spásy, světlem národů. Je tou stanicí, která neustále volá a zve, je přítomností Boha v dějinách lidstva. To je naše radost, radost těch, kteří to v církvi prožívají, kteří nestojí mimo, kteří se nechali obdarovat a naplnit Duchem sv. Proč by se církev neradovala, když ji Pán osvobodil od všeho zákonictví a sejmul z ní jho zákona, který ji sužoval ve Starém zákoně. Když už my sami víme, že nebudeme spaseni pro to, co sami vykonáme, nebo nevykonáme. Že nebudeme zachráněni pro své skutky, pro své rozumy a pro svou snahu, ale jedině milostí Ježíše Krista. Když jsme v Duchu sv. nalezli takovou svobodu, že v klidu se můžeme otevřít Božím obdarováním a v radosti žít každý den svého života v naději, že ten, který to slíbil, to také splní. A jeho milostí budu zachráněn. Proč bychom se neradovali, když Duch sv. to způsobil, že se nemusíme bát soudu a že se nemusíme bát předstoupit před Boží tvář, protože v nás žije Ježíš Kristus, ten který bude soudit celý svět. To je důvod, proč dnes církev jásá, proč se veselí, proč plesají andělé. Proč církev stále znovu prožívá tuto letniční radost. A je na nás, kteří jsme z toho něco prožili, abychom děkovali, Boha chválili a děkovali, protože on to stále tvoří, aniž by musel. Tvoří to uprostřed nás, na nás hříšných lidech, kteří sami ze sebe nemůžeme nic.
A tak Ti Pane, dnes ze srdce děkujeme, za zázrak onoho letničního dopoledne kdy Duch sv. jakoby tělesným způsobem začal přebývat v církvi a jednou provždy stal se Bohem v tomto světě pro záchranu druhých. Velebíme Tě za to, co jsi způsobil v životě církve i v životě našem. A jen tě prosíme, abychom mohli mít celý život účast na těchto tajemstvích. Vidět ve svém životě, jak Bůh působí, i když nebudeme rozumět Božím tajemstvím, abychom mohli vypovídat o tom, co ty skrze Ducha v našem životě a církvi vykonal.
Amen