Liturgické texty: 1. čtení: Ex 32, 7-11. 13-14
2. čtení: 1 Tim 1, 12-17
Evangelium: Lk 15, 1-32
Dnešní evangelium začíná slovy: „za Ježíšem přicházeli celníci a hříšníci a farizeové a učitelé zákona reptali, že je přijímá. A Ježíš na jejich slova reaguje podobenstvím, která jsou velikou nadsázkou, a žádný člověk takto asi nikdy nebude jednat. Takto totiž jedná jedině Bůh ve vztahu k člověku.
První je o ztracené ovci kde Ježíš říká: „kdo z vás, když se mu ztratí jedna ovce, nenechá těch devadesát devět a nejde za tou jednou a nehledá ji, a když ji najde, nevezme si ji na ramena a nesvolá všechny sousedy, že našel svojí ovci, aby se s ním radovali?“
Drazí bratři a sestry takto nejedná žádný pastevec na celém světě. Pokud se pastevci ztratí ovce, nejprve zajistí ty ostatní a teprve potom jde hledat tu jednu a pokud ji najde, zchromne jí nohu, aby si to ta hloupá ovce pamatovala, že se nemá toulat.
Proč tedy Ježíš svým podobenstvím provokuje Izraelity? To jsme se dozvěděli hned na počátku. Ježíš přijímá hříšníky a celníky, ne proto, že jsou hříšníky a celníky, ale proto, že si uvědomují svou lidskou bídu a chtějí s ní něco dělat.
Zatímco farizeové se považují za spravedlivé a vlastní chyby nevidí. Na to Ježíš reaguje: „víte pouze ten, kdo se pravdivě podívá sám na sebe, si uvědomí, že bez Boží milosti je zcela ztracen. A když dojde k tomuto poznání, podobá se ztracené ovci, která hledá svého pastýře zoufalým bečením a potom může být od něho nalezena. Jestliže je zde však devadesát devět, kteří Boha v podstatě ani nepotřebují, jak mohou být nalezeni a zachráněni?
Podobně hovoří podobenství o ženě s deseti stříbrnými minci. Stříbrná mince byla v Izraeli platidlo nevalné hodnoty. Pro nás by měla cenu maximálně jedné koruny. Žena však tuto svojí minci usilovně hledá, a když ji najde, jde se o svojí radost podělit se svými přítelkyněmi a vystrojí jim hostinu, která přesáhne hodnotu všech mincí, které má. Jde opět v lidských očích o absurdní podobenství, ale my si máme uvědomit, že dobrý pastýř i žena jsou obrazy Boha, který se stará o každého z nás a má nesmírnou radost, když kdokoliv z nás svojí víru začne žít vážně.
Nakonec příběh tří podobenství vrcholí nejkrásnějším z nich, příběhem o marnotratném, nebo jak správněji překlady světových jazyků říkají o ztraceném synu. V podobenství jsou tři hlavní postavy. Otec, který znázorňuje Boha a dva synové, kteří jsou obrazy každého člověka.
Tento příběh začíná slovy: „jeden člověk měl dva syny, mladší řekl otci, otče dej my část majetku, který na mě připadá.“ Je dobré si říci, že v Izraelském vnímání rodiny jde o požadavek naprosto neslýchaný, protože za života otce veškerý majetek připadá jemu a i synové jsou majetkem otce a majetek se může dělit až svatbou jednoho ze synů, nebo úmrtím otce. V našem příběhu však otec jedná proti všem Izraelským zvyklostem a dává majetek.
Bratři a sestry, takto se Bůh chová ke každému z nás, každému z nás dal spoustu darů, vlastně všechno co máme je dar od Boha a Bůh jako dobrý hospodář chce, abychom své dary svobodně rozvíjeli v jeho přítomnosti. Bůh ale k tomu respektuje svobodu člověka, a pokud člověk touží po odcizení se Bohu, Bůh mu to umožní a ještě mu dá náležité prostředky, jako dal mladšímu synu.
A příběh pokračuje: „mladší syn se vydává do světa vzdálený Bohu a žije si jen podle lidským měřítek, ale po nějaké době poznává svojí lidskou bídu a svoji situaci chce řešit. Bohužel však bez Boha a místo návratu k otci se uchyluje k jinému hospodáři pást vepře. Ostatně podobně se chová mnoho z nás. Místo pravé víry se lidí zabývají okultismem, horoskopy, východním náboženstvím a podobně. Problém je v tom, že tyto směry nenabízejí věčný život jako křesťanství a hlavně osobní láskyplný vztah, kde jeden nepohltí druhého. Naštěstí syn z našeho příběhu si uvědomí, kam jej zavedla jeho vlastní pýcha, kdy spoléhal jenom sám na sebe a navrací se ke svému otci, pro nás k našemu Bohu.
Dále v příběhu slyšíme, jak otec na svého syna trpělivě čeká, vyhlíží jej, a když syn přichází, běží mu vstříc a vůbec nechce slyšet jeho lidské vyznání, protože oba dobře vědí, kolik jej to muselo stát úsilí při návratu nazpět. Podobně i my můžeme upadnout do mravní bídy, ale vždy to musíme být my, kdo se chce s Bohem smířit, protože Bůh nikdy nebude znásilňovat naši svobodnou vůli. Ostatně to vidíme i na postavě staršího syna. Stále je u otce, z našeho pohledu bychom mohly říci vzorný katolík, ale u tohoto syna se v plné nahotě projeví závist a nepřejícnost. Jak je možné, že jsi toho marnotratného tak rychle přijal, bez řádného a patřičného pokání? Vždyť já se tu jako blbec nesmírně dřu a ty mojí snahu ani neoceníš? Drazí bratři a sestry tendenci k druhému synu máme my všichni, kteří si poctivě plníme svoje povinnosti. Povinnosti vůči Bohu totiž nemají sloužit jako břemeno, ale jako prostředek k dorůstání do vztahu lásky. Nakonec to co závidí starší syn mladšímu je naprostá hloupost. Vždyť on je otrhán, na pokraji bídy a to je každý člověk, který nežije s Bohem. Sice navenek může být vše v pořádku a může být po materiální stránce dobře zajištěn, ale uvnitř dřív nebo později musí pocítit vyprahlost, protože pravé štěstí lze získat pouze u Boha. Někdo možná může právem namítnout, že starší syn přišel o část dědictví, ale pokud majetek otce bereme jako Boží království, může z něho být dáno mnoho, a přesto neubývá.
Bratři a sestry zamysleme se, kolikrát se ve svém vlastním životě chováme jako starší syn, který svoje náboženství bere jako otrockou povinnost a kolikrát toužíme zbavit se okovů křesťanství jako mladší syn. Asi každý z nás by měl projít oběma stádii, aby se nakonec stal podobný milujícímu otci z dnešního evangelia.
Amen