Liturgické texty: 1. čtení Iz 62, 1-5
2. čtení Sk 13, 16-17. 22-25
Evangelium: Mt 1, 1-25
Nevím, kdo z vás měl možnost vidět Sixtinskou kapli v Římě. Má hladké, rovné stěny a na jejím stropě je devět velkých fresek, které líčí stvoření světa a člověka. Nejznámější z nich je stvoření člověka. Nahý Adam se probouzí jakoby ze snu a nad ním Bůh Stvořitel se zástupem nebešťanů. Bůh a člověk si tu podávají ruce. Stvořitel a jeho nejdokonalejší dílo. Jejich prsty se však nedotýkají. Jsou pár centimetrů od sebe. To je ona propast, která dělí člověka a Boha.
Ale to není jediná freska v Sixtinské kapli. Příběh stvoření pokračuje potopou - Božím soudem nad hříšným pokolením a záchranou Noeho a jeho blízkých v arše. Ale pak - úplně nakonec přijde příběh, který se často vynechává. Noe se zpije do němoty a leží nahý před svými syny. Tak trapně končí lidská historie. Tak vypadají lidské dějiny a náš svět. Jde to s námi od deseti k pěti. To jediné, co umíme, je dřít a pak se zpít. Tak viděl lidský příběh Michelangelo v renesančním Římě a myslím, že podobně, ba možná ještě drastičtěji by to namalovali dnešní umělci. Ale to nejsou jediné obrazy v Sixtinské kapli. Pod devíti obrazy stvoření se ještě něco děje. Už to není tak velkolepé a většinu návštěvníků to moc nezajímá. Po celém obvodě stěn jsou vymalovány desítky postav různých tváří a charakterů. Abraham, Izák, Jákob, Juda … Co postava to generace. Každé jméno z Matoušova rodokmenu. Abiud, Eljakim, Azór, Sádok, Achim, Eliud, Eleazar … A ti všichni čekají. Žijí své životy, mají svá trápení, potýkají se svými slabostmi, vědí o nicotnosti svého snažení a hanbě, kterou si způsobují svými hříchy. Ale současně doufají, že nás z té bídy Bůh jednou vysvobodí. Spolu s nimi jsou tu vymalováni snad všichni izraelští proroci a prorokyně. Jonáš, Izaiáš, Daniel, Joel, Zachariáš … Nekonečný zástup lidí a svědků. Většinou se neviděli a nepotkali. A přece si navzájem předávají naději a víru, že nám Bůh navzdory našim trápením zůstává věrný. A proto stojí za to žít, doufat a čekat. Ne hodinu, ne roky, ne celý život, ale celé věky!
Přiznejme si, že to je pro nás jen těžko stravitelné. My chceme všechno teď hned. Představa, že se Boží dílo a sliby naplňují v průběhu celých staletí, je pro nás těžko pochopitelná. Ale když se naše víra nenaučí dívat na svět z této perspektivy, nikdy Božímu dílu neporozumíme. 14 pokolení do Davida, 14 pokolení do babylonského zajetí, 14 pokolení než se narodil Ježíš. Víc jak tisíc pět set let. Umíme si to představit? A přitom se za tu dobu vlastně nic nezměnilo. Pořád ta samá bída, boje, války, lidská selhání a nevěrnosti. Mnohým se mohlo zdát, že Bůh na svůj lid už dávno zapomněl. Nejdřív vzestup k Davidovi, pak sestup až k zajetí a totální bezvýznamnost. Jména, která nikomu nic neříkají. A pak se narodí Ježíš! Potomek Davidův a Abrahamův. Narozením Ježíše Krista začíná něco zcela nového, dobrého a krásného. Čas sváteční. Čas míru a pokoje. Den splněných nadějí. Čas, v kterém my díky Bohu dodnes žijeme! A proto se smíme dnes radovat. Bůh mezi námi dál koná své dílo. Nadějné a dobré Boží dílo, které začalo v okamžiku stvoření a vyvrcholilo v příběhu Ježíše Krista a pokračuje dodnes.
Nevím, kdo znáte svůj vlastní rodokmen. Jsou příběhy, kterými se v našich rodinách nechlubíme. Někdo měl možná dědečka opilce, jiný babičku, která opustila rodinu. Někdo se až v dospělosti dozví, že jeho strýc spáchal sebevraždu a jiný se třeba nikdy nedoví, že jeho teta skončila v blázinci nebo že byla mentálně postižená. Takové věci se do životopisů nepíšou. Všichni se snažíme vypadat spořádaně, úspěšně, zdravě a vyrovnaně. Nebylo nic snazšího než vybrat do Ježíšova rodokmenu, který je tak jako tak upravený a zjednodušený, samé bezproblémové předky nebo alespoň nezmiňovat jejich poklesky. Za ta staletí se leccos zapomene a odpustí. Ale Matoušův rodokmen Ježíš Krista je doslova nemilosrdný. V přímé linii, z které se narodí Syn Boží, kde bychom čekali jen samé hrdiny víry, se objevují postavy více než problematické.
Támar – kdo ví, odkud ta žena byla a navíc ta trapná historka, jak obelstila svého tchána, aby s ním mohla mít dítě. Proč zrovna tento příběh musel Matouš zanést do rodokmenu Syna Božího? Nebo nevěstka Rachab? Matouš nám ji však jakoby naschvál připomene. Podobně moábská Rut. Obětavě se sice starala o tchýni, ale není právě její jméno důkazem, jak často Izraelci opouštěli svou zemi a víru. A proč tam uvádět Uriáše? Co ten má s Ježíšem společného? Jenom to, že mu David sebral ženu a měl s ní Šalomouna. Následují jména králů, kteří místo aby prosluli statečností, jsou známí jen svým modlářstvím a vraždami, kterých se dopustili. Jenže v bibli se nic nezametá pod koberec. Nic se netají a nevynechává. Matouš chtěl svým výběrem postav, které zařadil do rodokmenu ukázat, že Ježíš nepřišel mezi žádnou elitu. Bůh se vědomě hlásí do této hříšné a mnoha skandály poznamenané rodiny a nic na tom nemíní poopravovat. Pomocí řady předků je tak již na samém začátku vysloveno, že Ježíš přišel na svět mezi hříšníky a pro hříšníky. Matouš chce touto rodovou linií ukázat, že církev Ježíše Krista je tu pro každého. Pro ty, kteří se mají za spravedlivé i pro ty, kteří si cítí být hříšníky. Pro krále i chudáky. I kdyby v naší minulosti bylo sebevětší selhání a zrada, i kdybychom si snad mysleli, že jsme v církvi docela cizí a nehodíme se mezi všechny ty věřící a spravedlivé, které kolem sebe v kostele vidíme – poslechněme si znovu příběh Božího Syna a to pěkně od začátku. Jeho pradědeček se opil, jeho prabába se prodávala, jeho dědeček byl vrah, jeho předkové církev opustili a sloužili modlám. Je tam víc pohanů a hříšníků než věrných a spravedlivých. Náš rodokmen a životní příběh určitě není horší. Mezi tyto lidi docela dobře zapadneme. I když nám možná někteří věřící připadají jako dokonalí a spravedliví, nejsme o nic horší než oni. Všichni jsme stejně poznamenaní. Hříšní a nevěrní. A přece se s tím nesmíme smířit. Ježíšův rodokmen totiž není vůbec přímočarý. Nejsou to jen prvorození. Zaslíbení přechází často na ty, kdo jsou až poslední v řadě. Co se Jákob natrápil nad tím, aby získal požehnání. Sám David byl až osmý v pořadí. A proč právě Šalomoun, když měl David tolik jiných a ctižádostivých synů. Právě ony čtyři ženy jsou svým jednáním příkladem, že člověk sice nemusí být dokonalý, ale nesmí být ani pasivní. Bůh nabízí svou milost každému, ale ne každý o ni stojí. A proto je Ježíšův rodokmen tak složitý. Záleží tedy nejen na Bohu ale i na nás, kdo o Boží požehnání skutečně stojí a kdo je hledá. Jinými slovy do těch otevřených dveří Božího království musíme vejít po vlastních nohou a z vlastní vůle. A tak Ti Pane, děkujeme, že i pro nás je místo uprostřed Tvého lidu. Ty nikoho nevyháníš, nikoho neodmítáš. Děkujeme ti, že i nám jsi dal na svém díle podíl a povolal jsi nás ke spáse. Děkujeme Ti, že Tvé dílo neskončilo, ale pokračuje a jednou dojde svého cíle. Prosíme Tě, dej, abychom se jednou mohli dočkat příchodu Tvého království.
Amen.