Liturgické texty: 1. čtení: Lv 19, 1-2. 17-18
2. čtení: 1 Kor 3, 16-23
Evangelium: Mt 5, 38-48
V dnešním prvním čtení je stěžejní výzva: „Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh jsem svatý!“ A podobnými slovy končí i dnešní evangelium: „buďte dokonalí, jako je dokonalý Váš nebeský Otec.“ Tato slova jsou hlavní myšlenkou dnešních liturgických textů. Pokud se ale pravdivě podíváme sami na sebe, tak určitě zjistíme, že toho nejsme schopni. Např. Matka Tereza, nebo Jan Maria Vianney si velmi dobře uvědomovali svoji vlastní nedokonalost a to byli světci par exellence. Když tedy takový velikáni toho nebyli schopni, jak toho máme dosáhnout my obyčejní lidé? A dokonce v dřívějších pastoračních příručkách se psalo, že cesta ke svatosti je jen pro pár lidí a ostatní se mají spokojit s menšími nároky. Ale už František Saleský píše, že cesta ke svatosti je určena pro všechny lidi, a to tento světec žil více jak před 300 lety. Také 2. Vat. koncil nás nabádá, aby každý usiloval o svatost ve svém běžném životě. Vím, že v dnešní době slovo svatý znamená spíše urážku a občas člověk slyší: „to je svatoušek,“ ale to není ta pravá svatost. Pravá svatost totiž nespočívá v heroických výkonech, ale v tom, že dokážeme poznat co je dobré a špatné a držíme se toho dobrého. A dnešní liturgické texty nám také říkají, jak to ve svém životě máme správně praktikovat. Začínají slovy: „svého bratra neměj v nenávisti, ale otevřeně ho napomeň, abys ty sám neupadl do hříchu.“ Jak tomu rozumět? O Ježíšovi víme, že nenáviděl hřích, ale miloval hříšníka a podobně máme jednat i my. Takže, když vidíme někoho, že dělá něco, co není dobré, nemáme útočit na toho člověka, ale s láskou a přímo mu vytknout jeho chybu. Říkám přímo s láskou, protože často se stává, že když druhému něco vyčítáme, děláme to tak, že neposuzujeme ten čin, který on vykonal, ale posuzujeme toho člověka. Někdy je to o to horší, že tomu člověku nic neřekneme, ale říkáme to všude kolem, čímž ale pácháme většinou daleko těžší hřích, než ten koho chceme napomínat.
V podobném, i když ještě v náročnějším duchu mluví dnešní evangelium. Kde je řečeno: „neodporuj zlému, a když tě někdo uhodí do tváře, nastav mu i druhou a když chce někdo tvoje šaty, dej mu i svůj plášť.“ O tomto textu jsem dost přemýšlel, zvláště s Ježíšovými vlastními slovy s Janova evangelia „proč mě biješ,“ když Ježíš dostal políček od velekněze a proti tomuto skutku se silně ohradil. A zde vidím určitý kontrast mezi Horskou řečí a Ježíšovým vlastním jednání. Jak tedy tento text máme správně chápat? Ježíš zde začíná slovy: „neodporujte zlému?“ Proč? Protože zlo se trestá samo od sebe. Když člověk učiní nějaký zlý skutek, ten kdo na to určitě doplatí, bude on sám. U zla je však ještě jeden zásadní problém a to ten, že každé zlo, ale i dobro má dopad na své okolí. Proto příkaz neodporujte zlému, je zde proto, abychom dané zlo ještě více nerozšiřovali. A jak se máme vypořádat s větou, když tě někdo udeří do tváře, nastav mu i druhou a když ti bere šaty, dej mu i svůj plášť.
Zde bych Vám řekl jeden příběh: Jednou putoval sv. František s bratrem Lvem a František se Lva ptá: „bratře Lve, v čem spočívá pravá radost“ a bratr Lev Františkovi odpovídá, že pravá radost spočívá v tom, že jsme v Boží přítomnosti. Františkovi se tato odpověď líbí, ale přesto není úplně spokojen a tak bratr Lev stupňuje svoje odpovědi, aby aspoň částečně svého učitele uspokojil. František však stále více kroutí hlavou, až bratra Lva už nic nenapadá. A tehdy mu František řekne: „přestav si, že takto jdeme do našeho domovského kláštera je zima, prší a my už se těšíme, jak se zahřejeme, ale v našem domovském klášteře je nový opat a my když zaboucháme na dveře,“ tak nám odpoví: „Neznám Vás, jděte pryč, nemáme místo“ a my mu vysvětlujeme, že jsme jeho bratři františkáni a dokonce já jsem zakladatelem tohoto kláštera. Opat však zavře dvířka a řekne nám, že jsme pouze lupiči a nechá nás venku na dešti a mrazu. A víš, co je opravdu ta pravá radost? Když tuto situaci dokážeme přijmout. Zde František neříká, že je to dobře, že zůstal stát před klášterem, ale je dobře, že dokážeme přijmout situaci, se kterou nemůžeme nic dělat. A i v našem životě se setkáme se situacemi a to i v našich mezilidských vztazích, se kterými opravdu nemůžeme udělat zcela nic a my je máme dokázat přijmout, a to je myslím hlavní poselství textu nastav druhou tvář, nebo dej plášť, když ti berou šaty.
Také jsou strašně důležitá slova: „modlete se za své nepřátele.“ Asi každý z nás zná někoho, koho zase tak moc nemusí a dnešní evangelium není o tom, že jej začnu usilovně vyhledávat, ale když jej potkám, tak za něj hodím alespoň střelnou modlitbu a také si uvědomím, že i jeho má Ježíš obrovsky rád a že zemřel za něj na kříži úplně stejně jako za mě.
A tak Tě Pane, prosíme, abychom se dokázali nastavovat na dobro, ve svém okolí usiluje o změnu ve věcech, které změnit můžeme a trpělivě snášet to, co změnit nemůže. Zároveň špatné jednání jak své, tak i svých bližních dokázali s láskou přijmout a přitom dokázali, podobně jako Ježíš nenávidí páchaný hřích, ale přitom milovat hříšníka a tím rostli na cestě ke svatosti.
Amen