4. neděle postní

Liturgické texty: 1. čtení: 1 Sam 16, 1b. 6-7. 10-13a
2. čtení: Ef 5, 8-14
Evangelium: Jan 9, 1-41
Už před nějakým časem mě jedna známá vykládala zkušenost se slepými dětmi, slepými od narození. Říkala, že je zajímavé, jak oni mluví, protože používají stejné slova jako my, ale dávají jim jiný obsah. Např. řekli: „paní učitelko, můžeme se podívat na tu sochu?“ A pro ně to znamená jít k té soše a na tu sochu si sáhnout. Nebo jí jednou řekli: „Paní učitelko, můžeme se jít podívat, jak vypadáte?“ A šli a sahali jí na tvář. A jednou při vyučování venku začalo sněžit a ona řekla: „děti venku začíná padat sníh“ a jedno z těch dětí řeklo: „a paní učitelko, jak to víte, když jsou okna zavřená?“ A já jsem si na tom svědectví uvědomil, jak samozřejmě my používáme slova a vůbec se neptáme, jaký, kdo za nimi má obsah. Farizeové tvrdili, že vidí a byli slepý. Několikrát v tom úryvku evangelia říkají, my víme. A o Kristu říkají: „my víme, že je hříšník.“ A nevěděli nic. Lépe řečeno viděli spoustu věcí a neviděli to nejdůležitější. A na otázku, kterou Ježíši položili v závěru dnešního evangelia, jsme snad i my slepý, tak nebyli schopni přijmout odpověď. A celé to nádherné evangelium nám chce dnes položit jedinou otázku. Jestli vidím? Jestli jsem člověk, kterému Kristus otevřel oči? Všichni víme, že v tom textu na prvním místě nejde o toho chudáka a o uzdravení jeho tělesné slepoty od narození, protože Ježíš přišel jako světlo světa. Stalo se to o svátcích stánků, kdy Ježíš přišel do Jeruzalémského chrámu. A na té slavnosti byl ten chrám nádherně ozářen. A pak, když Ježíš odchází od toho chrámu, tak uvidí toho slepého a tím začíná dnešní evangelium. Bůh, který vidí člověka a člověk, který nevidí Boha. A jak jsme slyšeli v prvním čtení: „Bůh vidí do srdce.“ My posuzujeme podle zdání. A on vidí, jestli ten člověk v tom srdci je schopen přijmout světlo evangelia a poznat skutečnou pravdu. A ujme se toho chudáka jedinečným způsobem a teď celé to evangelium je drama o růstu toho slepého a uzdraveného, který tam sedával a žebral, odkázán na lidské slitování, až do té chvíle, kdy si ho Ježíš vyhledal a vytáhl jej, ke skutečnému životu z víry. První rozpor vidíme hned v tom, jak Ježíšovy učedníci říkají: „Mistře, zhřešil ten člověk, anebo jeho rodiče, že je od narození slepý.“ A Ježíš toto neřeší, protože On se nás přišel ujmout. A zatímco ty jeho učedníci teoreticky řeší příčinu jeho slepoty, tak On se k němu sklání a uzdravuje ho. A pak tam vystupuje spousta lidí. Ti, co ho viděli, že tam žebral, se s ním dohadují, jestli je to on, nebo to není on a kdo ho uzdravil a jak ho uzdravil, místo, aby padli na kolena a děkovali Bohu, že Bůh přišel a uzdravil konkrétního člověka. A pak jsou tam farizeové, kteří věděli, že ho uzdravil a nejen, že neuvěřili, ale chtěli se jej zbavit, protože překročil jejich náboženské škatulky a nevešel se jim do jejich představy o Bohu. A oni neměli na prvním místě ani Boha, ani člověka, ale sebe a svoji dokonalost. Několikrát tam toho chudáka napadají a znovu a znovu se jim musí zodpovídat, proč vlastně vidí, až nakonec vyslechnou tu jeho nádhernou větu: „To je divné, On mě uzdravil a vy nevíte, kdo to je?“ Jakoby chtěl říci: „Tak vy, kteří jste studovali snad úplně všechno, rozumíte všem náboženským pravdám, tak nevíte, kdo mně dal zrak?“ Tak proč jste to studovali, k čemu vám to je, všechny ty věci, když vás to nedovedlo ke Kristu? A nakonec ještě postava těch rodičů, kteří také viděli, že je uzdravený a věděli, kdo ho uzdravil, ale báli se vyznat víru v Krista. A nakonec mezi všemi těmi lidmi je jenom ten slepec, který najednou v jediném okamžiku všechno získal a pro Krista byl ochoten všechno ztratit, protože se židé umluvili, že každý, kdo Ježíše vyzná, jako Mesiáše vyloučí ze synagogy. A nakonec on je tím jediným, kdo ví, kdo je Ježíš a kdo ho skutečně vidí duchovním zrakem. My všichni jsme lidmi, kteří v sobě mají světlo i temnotu a tím základním světlem je milost, kterou nám dal Bůh ve křtu. Ale celý život zápasíme s tím, abychom této milosti zůstali věrní. Abychom se na sebe a svět dívali pohledem víry. Ale my jsme povoláni nejenom, abychom viděli, ale abychom také přinášeli světlo. A to na prvním místě tím, že podle té víry budeme svědčit pro Krista v tomto světě a to je něco, co není vůbec jednoduché, protože ten svět je zahalen temnotou. A naše jednání ve shodě s vírou je někdy naprosto podivínské.
Ale nejednat podle víry a podle Krista znamená nejenom zapřít, ale znamená ztrácet postupně světlo, které jsme ve křtu přijali. A pak nakonec zjistíme, že v církvi je mnoho těch, kteří řeknou, že vidí a už dávno nevidí. Mnoho těch, kteří řeknou, že znají Krista a už ho dávno neznají, protože znát Krista znamená milovat ho. Znát Krista znamená nestydět se za něj a za jeho evangelium a žít podle něj v tomto světě. A vážit si toho, že On mně dal tento dar víry víc, než jakéhokoli společenského uznání. Víc než těch postů, které mě může nabídnout tento svět, protože On mně dal všechno a pro mě také všechno vydal. A hledá ty, kteří jsou nejen ochotni dar přijmout, ale pro Krista také všechno ztratit. Tak nám církev předkládá toto evangelium na cestě k velikonocím, abychom se my nechali jako ten slepec postupně z té povrchní víry uvádět do té víry, kdy pro nás Ježíš bude skutečně vším. Abychom o té veliké noci s radostí a vnitřním štěstím se k němu opět přiznali a byli podle jeho evangelia pro něj vydávat svědectví v tomto světě, který tolik potřebuje světlo, aby lidé, kteří žijí v temnotě, byli dovedeni ke Kristu.
Amen