Liturgické texty: 1. čtení: Dan 7,9-10. 13-14
2. čtení: 2 Pt 1, 16-19
Evangelium: Mt 17, 1-9
Bylo mu 75 let, měl svoji rodinu, svoji ženu, svoji práci, svůj domov a možná měl i svoje plány, co se zbývajícími léty života by měl udělat. Měl jistě i svůj způsob zbožnosti a do této poklidné situaci najednou zazní Boží slovo. Vyjdi do země, kterou ti ukáži. A lidé si začali říkat, no to snad není možné, co se s tím starým Abrahámem stalo, on se snad pomátl, představte si ve svých 75 let, tak on teď bude tahat svoji ženu někde po pouštích a po stepích, už balí stáda a chystá se pod stan, a když se ho zeptáte, kam jde tak odpoví, že neví. Že jediné co ví je, že má odejít. No je to normální? A Abrahám odešel, vyšel ze svého způsobu života a opustil, v čem byl zabydlen. A stal se nám předobrazem víry. Víry, která je spolehnutí na Boží slovo, víry, která je odevzdaností do Boží vůle. Víry ve které člověk dokáže měnit svůj život pod nárokem Božím, ať je mu 20,30, nebo šedesát let, protože měnit se pro svého Boha je povinnost mladého i starého člověka. Bůh velice střeží naši svobodu pro sebe, a když se zabydlujeme stále víc, kvůli svým starostem a vztahům, které na nás doléhají a způsobu zbožnosti na který jsme si zvykli, tak potom i nám, protože Bohu na nás záleží, tak i nám zazní slovo: vyjdi a změň svůj život, protože je potřeba opustit to, co nás od Boha odvádí a nalézt novou svobodu pro svého Pána.
Mnozí lidé nemají domov, je jistě mnoho těch co nemají střechu nad hlavou, ale jistě je daleko větší počet těch, co jsou opuštěni. Kterým sice neprší do domu, ani nespí někde pod smrčkem, nebo mostem, ale přitom nemají to, čemu se říká domov. Nemají místo, kam by se vraceli rádi, kam by se těšili, když jsou unaveni z práce, kde by na ně čekala nějaká milující bytost. Domov je místo, kde to důvěrně znají a nikdy by to nevyměnili za něco jiného. Domov je místo kam se lidé vždy vrátí, když je jim těžko, když jsou rozervání svými starostmi a životem. A kdo toto zažil, tak moc dobře ví, jak se tento domov moc těžko opouští. Vyjdi ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukáži. I to Pán může chtít, abychom opustili všechno to, co se nám tak strašně zalíbilo, protože jakmile nás to začne odvádět od Boha, začne nám to být překážkou, tak Bůh který je žárlivý nás chce mít pro sebe, protože ví, že jedině v tom je jediné pravé naše štěstí a tak nám řekne: opusť. To není trest, to je výsada jestliže nás Bůh vyvádí z toho, co nás odvádí od Boha pryč. A jestliže má pro nás poslání byť sebetěžší, vždyť v době Abrahámově ze všech těch lidí si Bůh vybral jen toho jediného a můžeme si říci je to trest nebo vyvolení?
Kolem Ježíše se shromažďovali stovky a tisíce lidí a mezi nimi si vybral dvanáct, je to také potrestání, anebo je to výsada? A z těch dvanácti si vybral tři, kterým řekl: pojďte. A oni ten večer opustili svůj odpočinek, představu o tom jak ten večer prožijí a šli. A samozřejmě, že zažili Boží blízkost: Pane, dobře je nám teď tady, protože to zažije každý, kdo dokáže kvůli Bohu opouštět. Zažili na sobě začátek Božího požehnání, protože požehnání přichází tam, kde na nás čeká Bůh. Požehnání je důsledek poslušnosti a víry, ne tak jak jsme si navykli jít svou cestou a potom řekli: a Pane, k tomu mě požehnej. Bůh dává požehnání tomu, kdo se zřekl svého. To Abrahámovské požehnání je pro ty, kteří přijmou Boží přislíbení, ne těm kdo se s vírou modlí o to, co chtějí sami, ale kteří s vírou přijímají to, co jim dává Bůh, to je rozdíl. Náš Bůh je Bůh zaslíbení a Bůh dává a slibuje za určitých podmínek. Jestli poslechneš a půjdeš. Ale lidem se nechce poslouchat a tak si navykli jen slovo slyšet a podle něho neměnit svůj život a je jim úplně jedno, že Otcův hlas zní nad horou Tábor, toho poslouchejte. Poslouchání nazýváme, že to necháme jít do svého ucha a tím to končí. Ale poslouchání má být projev v našem životě. Poslušný je ten, který podle toho slova změní svůj život. To je tragédie křesťanů, kteří sice vědí, co by měli dělat, ale už se tak nechali zahltit hmotou a tou svou představou o životě, že vůbec neberou vážně Boží výzvy a Boží slova. A sami sebe šidí. Požehnání, které Bůh nabízí těm, kteří se vydají cestou opuštění. Mistře dobře je nám zde tady, to zažije každý, kdo opustí kvůli Bohu, ale ani to není cíl. To je jen zastávka do věčné zaslíbené vlasti, ale Bůh nám dává tyto chvíle, kdy je nám dobře, abychom poznali, že jdeme cestou správnou, že je potřeba opouštět stále víc, abychom jednou opustili úplně všechno. Abychom opustili i ten zážitek, kdy je nám s Bohem dobře a uvěřili, že za tím vším nás čeká setkání s Bohem.
A tak Tě Pane, prosíme, aby si nám dal Abrahámovskou víru ve které bychom dokázali měnit svůj náboženský život, nejen ve svých 20, ale také ve svých 40, nebo 60 letech, abychom dokázali vzít tvé slovo vážně a poslechnout. Abychom se dočkali požehnání těch, co s vírou vydali svůj život Tobě a podřídí se tvému slovu.
Amen