Liturgické texty: 1. čtení: Ez 33, 7-9
2. čtení: Řím 13, 8-10
Evangelium: Mt 18, 15-20
V dnešním evangeliu jsme se mohli dočíst, že je občas třeba i kárat lidi ve svém okolí a na toto téma bych vám rád řekl jeden příběh. Jedna porodní bába, která čtyřicet let pomáhala při porodech, vzpomíná: Konečně to přišlo. Řezníku Herrmannovi se narodil kluk, který dostal jméno Jan. Otec byl radostí celý bez sebe, že má mužského potomka, a každé dítě, které prošlo kolem řeznictví, dostalo kus salámu. Synáček zatím řval. Od začátku to byl domácí tyran. Ve dne chtěl spát a v noci ho museli nosit z místnosti do místnosti, aby nekřičel. Namítala jsem: „Vychovávejte chlapce rozumně. Učte ho od začátku poslušnosti a řádným návykům. Neomezeným vyplňováním všech jeho přání a žádostí ho vychováte pro polepšovnu.“ Matka však nechtěla nic slyšet: „Až jednou dostane rozum, nechá i svých zlozvyků. Dítěti se musí dopřát svoboda, aby se vyvíjelo.“
Asi po roce, když jsem šla kolem jejich domu, mě paní Herrmannová pozvala dál. Honzík seděl právě na stole. Měl v rukou matčiny velké nůžky, klátil se na nočníku sem a tam a odstřihával květinám na okně listy. „A pak se tu má jíst?“ nemohla jsem si odpustit poznámku. „Co mám dělat? Nechce mi sedět, jen když je u okna...“ Vzala jsem klukovi nůžky z rukou. „Co když si vypíchne oko, paní Herrmannová...“ Vtom malý zrudl, zaťal pěstičky a začal kopat, křičet a zuřit. „Ano,“ smál se otec, „to je charakter. Ten má říz a nenechá si nic líbit.“ A matka se omlouvala: „Křičí tak dlouho, až mu dáme, co chce. Co se dá dělat... Dám mu to, aby byl pokoj. - Až dostane jednou rozum, tak se změní. Je ještě tak malý...“ Beze slova jsem kloučka energicky chytila a sesadila i s jeho trůnem na zem. „Buď zticha a dělej...“ a přísně jsem se na něj podívala. Seděl, ani nedutal... jen zhluboka vzdychal, ale neodvážil se ani muknout. Takové nezvyklé zacházení... Jen tázavě pokukoval po otci a matce. Ti ale byli právě tak ohromeni jako on a matka prohlásila: „Je vidět, že nemáte žádné děti. Jinak byste se k nim nemohla takhle chovat. Je přece ještě tak malý a nemá rozum...“
Měla jsem chuť říct: „Pak se k vám hodí.“ Ale byla jsem zticha a odešla jsem. Tady bylo všechno marné. Jednou seděla celá rodinka venku u stolu. „Nechci jíst!“ řval Honza a hodil talíř s polévkou na zem. Otec se smál: „To je přece pašák, ten náš Honza!“ Ano, byl to pašák a byl den ode dne lepší. Když se objevil venku, všechny děti se rozutekly. Později týral kuřata. „To je jenom havěť,“ říkal starý Herrmann. Honza začal chodit do školy. Byl tvrdohlavý a lstivý a nikdo si před jeho záludností nebyl jistý. Protože nemohl své ohavnosti tropit otevřeně, byl potají o to zchytralejší. Učitel několikrát navrhl, aby šel chlapec do domova pro těžko vychovatelné děti. Nikdo si to však nechtěl u Herrmanna rozházet, a tak se nic nedělo. Jednou o posvícení se otec a syn do sebe pustili. Poté, co třináctiletý klacek už za dopoledne utratil všechno, co bylo v kase, sáhl po klíči od trezoru. To už bylo na starého Herrmanna příliš. „Dokud budu pánem v domě já, patří to mně. Rozumíš?!“ Tu kluk ve vzteku popadl řeznickou sekeru a chtěl otce udeřit. Rána šla vedle. Herrmann zůstal jako omráčený bleskem. Najednou se mu otevřely oči a zároveň ho popadl bezuzdný vztek. Poprvé kluka popadl a nařezal mu. Ovšem jako beze smyslu, nadmíru, nekontrolované. Téměř by ho ubil, kdyby se mezi ně nevložila matka a řezníkovi pomocníci. Celý dům pak běhal s modrými a černými boulemi. Honza ležel několik týdnů v posteli. Otec odvedl pořádnou práci. Jenže už bylo pozdě. Náhlá proměna vyvolala to, co v chlapci dřímalo, totiž pomstu, zákeřnost a surovost. K tomu se přidala nenávist. O několik měsíců později skutečně ubil otce sekerou. Zákeřně, zezadu... Ve vsi to vyvolalo ohromné pobouření. Něco takového se tu ještě nestalo. A přece... všichni to viděli a cítili. Otec a matka sami vyvolali zlo, které je zahubilo.
Hodně rodičů si tenkrát uvědomilo, že výchova dětí je důležitý a těžký úkol; že se s ní nesmí čekat, až jednou ten „můj malý“ dostane rozum.
A proč Vám říkám tento příběh? Asi u dětí je nám to celkem jasné, ale občas i dospělí potřebují domluvit a zároveň i naslouchat, aby nedopadli jako rodiče z mého příběhu a proto blaze člověku, který dokáže naslouchat i oprávněné kritice druhých.
Amen