Liturgický text: 1. čtení: Sk 9, 26-31
2. čtení: 1 Jan 3, 18-24
Evangelium: Jan 15, 1-8
Možná jsme na to příliš mladí, abychom už dokázali plakat nad svým životem a nad vším tím, co jsme prožili bez Krista. Možná jsme už zase příliš zestárli na to, abychom svůj život dokázali úplně změnit. Možná, že už jsme se tak zabydleli ve světě, že už nám ani nepřijde, že něco není v pořádku. Možná, že zas tak málo ve světě žijeme, že ani necítíme, že ten svět čeká na nás. Možná. To všechno je možné, tím vším bychom se mohli omlouvat a lépe řečeno vymlouvat, kdybychom si chtěli zdůvodnit, že toto Ježíšovo evangelium pořád nebereme úplně vážně.
Toto Ježíš řekl v té nejdůležitější chvíli svého života, pár hodin před svým utrpením, před svou smrtí. On věděl, že zemře a také věděl, že čas, kdy to říkal svým učedníkům je velice krátký. A že to, co říká, je velmi důležité.
A to, že to řekl v nějakém přirovnání, to neznamená, že se nás to podstatně netýká. Není to tedy řeč, kterou Ježíš vedl k zástupům, ani to není napomínání, které dával farizeům a zákoníkům, není to řeč na obrácení lidí, kteří jsou daleko od Boha, ale to je řeč, kterou vedl s těmi, kteří seděli za jedním stolem, společně s ním. S těmi, kteří již měli účast na eucharistii po poslední večeři.
Já jsem pravý vinný kmen, jako by zdůrazňoval i těm nejbližším, aby nezapomněli, když přijde někdo jiný. Jiné názory a jiná filosofie a jiní lidé, kteří si budou osopovat právo, aby nám dávali život. Aby se stali našimi chlebodárci a my, abychom z nich žili. Že on jediný je pravý vinný kmen a kdo nežije z něho, nežije vůbec. Otec je vinař, ten, který pečuje o svoji révu a ten, kterému záleží na tom, aby na výhoncích révy nacházel ovoce.
Je zajímavé s jakou důsledností a kolikrát v tomto evangeliu slyšíme o ovoci, které Otec hledá na vinné révě. A nemysleme, že je to vinař, tak, jak je známe z dnešní doby, že je to člověk, který by z té vinné révy chtěl vytřískat jenom pro sebe, peníze a užitek, aby se měl dobře. Že mu jde o to, aby vytřískal z přírody, co se dá a pak ji klidně vyčerpanou nechal ležet.
Ne, Bohu nejde o to, aby z nás něco pro sebe měl, tak k tomu nás Bůh nepotřebuje. Bohu jde o to, abychom přinášeli ovoce, protože nepřinášet ovoce znamená pro nás nejen hrozný hřích neplodnosti, ale znamená naprosté fiasko našeho života. Bůh nejlépe ví, že právě k tomu jsme byli stvořeni. K tomu jsme byli vykoupeni, abychom ovoce nesli.
Neplodný křesťan, křesťanem není vůbec. Člověk, který nedává druhým lidem to, co jim dávat má, člověk, který se jenom blýská, který se zelená na kmeni církve, tak ten nepřináší užitek, protože křesťan tu není proto, aby se blýskal, není zde proto, aby udivoval, aby druhým jenom ukazoval, ale křesťan je zde proto, aby si druzí z něho mohli brát a z něho žít.
Aby svět z nás měl užitek. Otec to nepotřebuje, potřebujeme to my, a kteří jsou kolem nás. Ale to ovoce, to můžeme dávat jenom tehdy, když zůstaneme v Kristu. Zůstaňte ve mě a já zůstanu ve vás. Kdo zůstane ve mě, ten nese mnoho ovoce. Nejde tedy o to přinést nějaké ovoce, jde o to přinést ho mnoho a to bez Krista nejde.
Kdo však dnes ví, co to znamená zůstávat v Kristu? Žena dobře ví, když manžel zůstane v práci. Moc dobře ví, když manžel zůstává v hospodě. A my moc dobře víme, jak to vypadá, když člověk zůstává v neodpuštění, když setrvává ve svých rozmarech, v náladách, když s ním není řeč, když zůstává v hříchu. Ale co to je zůstat v Kristu?
Kdo zůstává ve mě a já v něm. Ten nejdůvěrnější vztah, který může s Kristem nastat. To, co je podstatou srdcem, jádrem křesťanství, abychom nezapomněli, že nám nejde ani o návyky, že nám nejde ani o řeči, že jde o to žít s Kristem. Že jde o to, abychom byli Kristu tak blízko, že už nechceme žít bez něho. Že si nebudeme umět představit chvíle, kdyby On byl vzdálen, kdy si nebudeme chtít od Krista odpočinout, na něj zapomenout. Kdy budeme toužit žít v tom důvěrném vztahu, který dává pochopení.
Zůstávat v Kristu, to pochopí ten, který už v tom Kristu je. Zůstávat můžeme jenom tam, kde už jsme byli, ne tam, kde jsme nikdy nebyli. My jsme byli naroubováni na Krista, ale mnohokrát jsme se vytrhli. Mnohokrát jsme přerušili to spojení, tu životodárnou mízu, která proudila do našich žil. Ježíšovu krev, která měla téct v našich žilách, tak tu jsme nepřijali a sami jsme si přerušili tu transfúzní stanici, která nám byla píchnuta do žil, abychom ve jménu života se života zřekli.
Ale jestli dnes v Kristu jsme, tak v něm zůstaňme, protože není tragičtější chvíle, když si člověk sám odtrhne krev, která proudí do jeho žil a dobrovolně se vystavuje smrti. To co dělá nebeský Otec, když přichází a neshledá ovoce na své ratolesti, tak to už je jen důsledek našeho mrtvolného křesťanství. A tragédie těch, kteří skončí na spáleništi a hoří.
Jasná a tvrdá řeč evangelia. Na tom spáleništi nejde jednou spláchnout plamenem a propadnout se v nic, tak, jak si to přejí lidé bez Boha. Ty ratolesti tam hoří a to je obraz pekla. Ale náš Otec je ten, který přichází a hledá, a když najde na stvolu našeho života sebemenší ovoce, tak přichází, aby čistil.
Aby nás čistil svým slovem, povzbuzoval, těšil, usvědčoval, napomínal a aby nás čistil také utrpením, abychom přinášeli ovoce ještě více. Abychom si zasloužili setrvat na Kristu. Abychom nebyli shledáni lehkými a odhozeni na spáleniště dějin.
On to je, který touží po tom, abychom nesli mnoho ovoce. A jaké ovoce? Tak to nám také vysvětluje Jan. Lásku, radost, pokoj, trpělivost, vlídnost. A člověk, který zůstává v Kristu, tak ten ví, že Bůh slyší každou jeho modlitbu. Modlitba spravedlivého přesahuje oblaka, toho spravedlivého, který nepřestal hledat Boha a který jej má ve svém srdci.
Amen