Liturgické texty: 1. čtení: Ez 2,2-5
2. čtení: 2 Kor 12,7-10
Evangelium: Mk 6,1-6
Proč věřím? Tak hlavně proto, abych se měl zde na zemi dobře, aby se měly dobře moje děti, i když zrovna zase tak moc do kostela nechodí, jednou jdou, podruhé ne, to víte, to ta doba, to není jako dříve, ten život je těžký a tak jim to do kostela každou neděli nevyjde. Ale já se za ně modlím, tak snad to v tom životě budou mít lehčí jak já a možná, pokud je věčný život, tak možná se pak v něm všichni tam spolu shledáme, ale co bude pak, tak to opravdu teď zrovna neřeším.
Tak takto víru vnímá spoustu lidí, jako určitou přidanou hodnotu, kterou sice mohu, ale rovněž nemusím mít, vždyť přeci na tom nejsem zase tak špatně. Vždyť přece na tom nejsou zase tak moc špatně ani ty moje děti, vnoučata. Vždyť mnoho sousedů je na tom daleko hůř, tak Pán si to nějak přebere a přeci, není nutné ani ty věci víry zase tak moc hrotit. Vždyť jsou přeci důležitější věci, zde na tom světě. Jako zábava, spolky, veřejný život a Pánu Bohu věnuji už jen to, co mě zbyde a to učím i své děti, vnoučata a další. A pak se divíme, že víra v našich domovech neroste, když jí dám pouze ten zbytek, protože já se k ní chovám tak, že ji mohu, ale zároveň nemusím mít. Rozhodně to není něco, co by bylo alfou a omegou mého života.
To je tvrdá řeč, viďte? Ale v úplně stejném duchu mluví to první čtení ze Starého zákona. Ano i tam lidé dávali přednost věcem tohoto světa, před Boží tváří, to není nic nového a řeči o tom, jak tenkrát se v těch věcech víry žilo lépe, než dnes, tak není úplně pravda, což nám to dnešní první čtení jasně dokazuje.
Je to lid tvrdé šíje odpadlý od Hospodina a co to znamená? Že lid dal přednost věcem tohoto světa přednost před Bohem. Ano, možná, že ti lidé udělali mnoho dobrého i pro své bližní, ale tak nějak zapomněli, že bez Božího požehnání a Božího milosrdenství je veškeré lidské namáhání jen slámou a prachem. Ostatně o tom mluví i to dnešní evangelium, kde Ježíš nejprve čte knihu Izaiáš a lid pochvalně říká: kde se v něm vzala ta moc a síla a pochvalně přikyvuje, ale pak Ježíš začíná hovořit o tom, co to znamená jej následovat, co to znamená žít poctivý křesťansky život, že to není jen o tom, děkovat Bohu, když je nám dobře, že to není především o tom, že nebudou tragédie v našich rodinách, ale že skrze kříž a utrpení dorůstáme do Boží lásky, skrze kříž a utrpení které máme ve svých povinnostech vůči Bohu a následně i člověku.
A zde obyvatelé Nazareta na to o jo joj, tak to tedy ne, vždyť není to syn toho tesaře a ty jeho příbuzné také dobře známe, to jsou rovněž pořádní výlupci, tak co nám to tady kážeš a co ze sebe děláš? Raději se pěkně podívej na svoji vlastní rodinu.
A v evangeliu se dále praví, že Ježíš na tom místě nemohl udělat žádný pořádný zázrak, jen uzdravil pár nemocných, protože pokud se před Boží milostí uzavřeme sami do sebe, tak ona k nám nemůže vůbec proudit a my jsme ještě přesvědčeni o tom, jak to svoje křesťanství vzorně žijeme, tak jak ostatně byli přesvědčeni i obyvatelé Nazareta, že vzorně žijí to svoje židovství. A co na to Ježíš? Divil se jejich nevěře.
Bratři a sestry, ruku na srdce, nemáme to někdy také tak? Že když se nám něco z toho Božího zákona nehodí, tak to ignorujeme? Že to svoje křesťanství někdy žijeme jako takovou přidanou hodnotu, že teď je sice žiji, ale příští týden se uvidí? Že k těm svátostem stačí, když půjdu někdy. Přeci já nemohu celý rok zachovávat všechny předpisy Božího zákona. Ano, takto to měli ti lidé za proroka Ezechiela, tedy v době kdy se vrátili do zaslíbené země z Babylonského područí a žilo se jim lépe, než kdykoliv předtím, tak právě tehdy nejvíc zapomínali na Hospodina a žili v představě, že na tom Božím soudu, to přeci nějak skoulí, vždyť přeci mnoho lidí žije daleko hůře, než oni.
Já se před tím Bohem nějak obhájím sám a vůbec na to je stejně ještě mnoho času. Jenže to je největší a nejpovedenější ďáblova lest, že na vše máme ještě hodně času a tak nejme moc nároční k sobě, když se to týká věcí víry, neklademe zde důraz ani při výchově dětí, i když jsme se k tomu při křtu zavázali a pak se divíme, že ta víra se z našich životů nějak ztrácí, protože pro nás je to něco, co mohu, ale také nemusím mít.
Zdá se nám to náročné? Jistě ano i apoštol Pavel bojoval se svými slabostmi a častokrát prohrával, jak jsme ostatně mohli slyšet v tom dnešním druhém čtení, ale na rozdíl od nás se nikdy nevzal a právě proto i skrze ty svoje slabosti, které měl, se stal učitelem národů.
Ano žít poctivě z víry není lehké a svět nás často bude pokládat za blázny. Žít z víry člověku nezaručí, že se bude mít dobře už zde na zemi, že dokonce ani jeho děti a nejbližší nebudou trpět, ale znamená, že se člověk stává světlem v temnotě světa, tím světlem, který tento svět tolik potřebuje, i když jej vždy nepřijímá, ostatně to jsme slyšeli i v tom dnešním evangeliu, ale můžeme si být jisti, že to je jediná správná cesta, která nás má dovést k vytouženému cíli a tím cílem není nic menšího než věčná radost s Bohem v jeho království.
Amen