Liturgické texty: 1. čtení: Pís 3, 1-4a
2. čtení: 2 Kor 5, 14-17
Evangelium: Jan 20, 1.11-18
To dnešní evangelium, je evangelium lásky. Maří Magdalena, doslova běží časně zrána k Božímu hrobu, protože ji k tomu žene láska. Dokonce ani neví, kdo jí ten kámen od hrobu odvalí, ale ona běží k Božímu hrobu, protože chce Ježíši posloužit i přesto, že On zemřel. Ano, takto vypadá pravá láska. Ostatně to jsme mohli slyšet v tom dnešním druhém čtení, jeden zemřel, aby ostatní mohli žít, a první list Janův k tomu dodává, že nikdo neměl větší lásku, než ten, kdo za své přátele položí život.
Ano, v tom je velký rozdíl mezi dnešní světicí Maří Magdalenou a námi. Často se zmiňuje, že Ježíš z Marie Magdalény vyhnal sedm zlých duchů. Často je v tradici Maří Magdaléna spojována s tou hříšnou ženou, která měla být za nevěru ukamenována. No nevím, kdyby měl platit v dnešní době tento trest, kolika lidí by se to dnes týkalo. Často je Maří Magdalena spojována i s tím, že provozovala nejstarší řemeslo na světě, i když ani o tom se v Písmu nepíše. Zde se pouze píše, že z ní Ježíš vyhnal sedm démonů a mohli bychom si říci, a čím vším jsme my svázáni, ale ani o to tady nejde. Marie z Magdaly poté, co byla uzdravena a naplno poznala Pána, tak se mu zcela odevzdala a to je akt lásky.
Ano i my často říkáme, já tě mám rád, já tě miluji, ale ruku na srdce, jak tato slova myslíme? Není to často tak, že já tě mám rád, do té doby, dokud mě s tebou bude dobře. Já ti slibuji věrnost, do té doby, dokud mě ten vztah bude naplňovat? Ano, tak často pojímáme lásku my a pak se divíme, že tolik manželství se rozpadá, že tolik manželství se ani neuzavírá! Vždyť my na to ten papír nepotřebujeme, ale co to znamená? Že budeme spolu tak dlouho, dokud mně z toho budou plynout nějaké benefity a pak adié.
Ano v našem městysu se rozpadla spousta takových vztahů a to i s malými dětmi a člověk si řekne, jak je to možné? Jak je možné, že muž, nebo žena opustí rodinu i s malými dětmi? A je to proto, že ti dva si řeknou, ale my k sobě již nic necítíme, tak to již nemá cenu, neboli budeme spolu do té doby, pokud nám spolu bude dobře.
Jenže to je obrovské nepochopení slova, miluji tě. Italové pro to mají slovo: amore, což v otrockém překladu doslova znamená: já chci dobro pro toho druhého. Ano, často vidím, když člověk o někom říká, že jej má rád, tak tím zároveň myslí: já s ním zůstanu do té doby, dokud nám spolu bude dobře. Jenže takto pravá láska nikdy nebude fungovat, protože každý z nás a jen si to přiznejme, máme i své vlastní chyby a zůstávat s druhým jen do té doby, dokud je mně s ním dobře, tak takový vztah stojí na hodně vratkých základech.
Já vždy, když mám přípravu ke svatbě, říkám, že pravá láska se buduje skrze povinnost a vždy na mě snoubenci koukají jako z jara, protože je pro ně dost těžko představitelné, že mezi láskou a povinností je nějaká shoda. Přeci láska je radost a povinnost starost. Jenže vezměte si každou domácnost, v každé z nich jsou různé úkoly, které se sami neudělají a to že je někdo udělá, tak tím dává najevo, že mu na té domácnosti a rodinném soužití záleží.
Jeden můj známý, který pracoval léta u církevního soudu, mně říkal: vždy mě může popadnout čert, když sem někdo přijde a chce anulovat svůj sňatek, protože k tomu druhému nic necítí. A já bych mu nejraději řekl: no a co, tak také máte k sobě určité povinnosti, jako je výchova dětí a slib, že ponesete sebou všechno dobré a zlé až do konce. A nemyslete si, ani kněz to často nemá jiné, také každý den necítí Boží milost a Boží požehnání a často si říká: je to marný, je to marný, je to marný, ale to ještě neznamená, že si má hledat náhražku v něčem jiném, než ve svém povolání. A jak vydržet? Jak vydržet na správné cestě, jak v kněžství, manželství, nebo v jakémkoliv jiném slibu, který člověk dal, nebo chce dát? Začíná to právě v těch každodenních maličkostech, protože zde je člověk často nejzranitelnější.
Já do toho kostela tuto neděli nepůjdu, protože se cítím unaven. Já dnes to nádobí, nebo tu práci kolem baráku dělat nebudu, protože mně se nechce. Já s tím druhým ten konflikt, který jsme měli včera, řešit nebudu, protože mně na to nezbývá čas. Já ani po těch svých dětech nic nechci, protože bychom se jen zbytečně pohádali, to si raději vše udělám sám a zapomínám, že pokud tomu druhému příliš umetám cestičku, tak z něho dělám člověka, který vždy bude myslet především jen sám na sebe.
A pak se divíme, já těm svým dětem jsem dal úplně všechno, o nic se nemusely starat a teď se jim jejich vlastní vztah rozpadl. Ano, tak moc jsme jim umetli cestu, že už ani nejsou schopni se popasovat s jakýmkoliv problémem.
Jenže Písmo mluví úplně jinak, neslibuje nám život bez bolesti, lásku bez utrpení, dokonce říká: zřekni se sám sebe, ale slibuje nám, že pokud budeme dodržovat Boží zákony, tak naplníme svoje lidství.
Ano vím, že je to těžké, že je těžké tu věrnost vydržet každý den, ale věřte, že to je jediná cesta lidského naplnění, všechny ostatní dříve, nebo později skončí krachem. A proč o tom mluvím právě dnes? Protože takovouto cestu nám svým životem ukazuje právě ta dnešní světice Marie Magdalská poté, co poznala, v čem spočívá pravá láska.
A tak Tě Pane, prosíme, dej nám také poznat Tvoji pravou lásku, dej nám poznat, že pravá láska není bez bolesti, utrpení a odříkání, ale že to je jediná cesta, abychom naplnili své lidství i úkol, ke kterému jsme byli stvořeni.
Amen