17. neděle v mezidobí

Liturgické texty: 1. čtení: 2 Kr 4, 42-44
2. čtení: Ef 4, 1-6
Evangelium: Jan 6, 1-15
Hlad, hlad je to, co nám občas chybí! Je určitě dobře, že nemusíme zažívat hlad tím způsobem, že bychom neměli dost prostředků na opatření jídla, ale to, že většina z nás netrpí existencionálními otázkami, tak to v nás vzbuzuje určitou lhostejnost, nebo až úzkostný strach z věcí, které ani nenastaly. Jen si vzpomeňme, jak dopadly poslední parlamentní a prezidentské volby, kdy lidé spíš dali na to, že je někdo mocný ochrání před hypotetickým nepřítelem, nebo že prostě za ně vše udělá, když mu dají svůj hlas a oni se budou mít dobře.
Ano, člověk rád hledá toho guru, který za něj vše vyřeší a to je pochopitelné pro člověka v každé době. Ano i takto začíná to dnešní evangelium. Za Ježíšem šel velký zástup, aby jej slyšel, protože viděl znamení, které Ježíš konal na nemocných. Ano i oni toužili se mu odevzdat, hodit na něj všechny ty své problémy, aby On to vyřešil a oni se nemuseli o nic starat. To je lidem vlastní, nechat to na těch druhých a sami se jen vézt a zapomínáme, že ani takto nikdy nemůže fungovat vztah mezi člověkem a Bohem, pokud má za něco stát.
Je jedna taková bajka, kdy všechny rostliny chtěly, aby jim někdo vládl, ale žádný z nich to nechtěl dělat, až se nabídl bodlák, že on nad nimi bude klidně vládnout a oni souhlasily. A když pak bodlák vládl, tak každého z nich pohltil a udusil. Ano, takto se lidé často chovají, když se mají relativně dobře, tak nehledají velké cíle a ani nejsou moc nároční k sobě, protože zas tak zle není.
Ano remcají na všechny strany, ale aby sami vykonali nějaké úsilí ve prospěch druhých, tak to ne. A tak ze strachu, nebo z pohodlnosti volí řešení, kdy nevadí, že ti, co se ucházejí o jejich přízeň, mluví nepravdy, polopravdy, nebo jednomu říkají to a za zády tomu druhému něco úplně jiného a veřejně se to ví, ale přece on je úspěšný a tak i ten hlas dám jemu. A tak se chovám i v tom svém náboženském životě. Na jednu stranu třeba občas do toho kostela jdu, ale na druhou stranu se chovám tak, jakoby některá přikázání Desatera snad ani neexistovala.
Ale to dnešní evangeliu začíná úplně jinak. Lid je vyprahlý a doslova touží po Božím slově a nebojí se Ježíše následovat i tam, kde neroste téměř nic. Ti lidé riskují svoje zdraví, jdou za Ježíšem, protože jej chtějí slyšet a dokonce si sebou nevezmou ani zásobu potravin na cestu zpět. Jaký rozdíl mezi námi a jimi?
Možná, že si říkáte, že to je nerozumnost a do jisté míry určitě ano, ale na druhou stranu, když se rozhlédnu po těch našich kostelích a některé tváře vidím jednou za čas, tak si řeknu a co je dnes odradilo na té cestě jití za Kristem? Ti lidé šli, protože doslova žíznili a hladověli po slově života a my nejen že nehladovíme, ale mnohdy se cítíme tím slovem Božím doslova přesyceni. Přeci to je moc, tohle po mně nemůžeš chtít, vždyť já mám přeci svůj vlastní život a nemohu stále žít s Kristem, já si chci toho svého života přeci užít! A zapomínáme na jednu velmi důležitou věc, že pokud žiji bez Krista, tak ten svůj život vlastně jenom promarňuji.
A nemyslete si, ani ti lidé, co se vydali za Ježíšem, to neměli lehké a ani ti apoštolové. Když se Ježíš ptá Filipa, kde nakoupí chléb pro tolik lidí, tak to dělal právě proto, aby i ty apoštoly zapojil do toho problému, aby ani ti apoštolové nespoléhali na jednoho guru, co vyřeší všechny jejich problémy. A když si Filip nevěděl rady, protože neměli ani tolik peněz, protože 200 denárů byl plat člověka za 2/3 roku a kdyby tolik peněz měli, tak by v okolí nebylo dost pekařů, kde by ten chléb koupili, tak si Ondřej bratr Šimona Petra všiml jednoho chlapce, který měl pět chlebů a dvě ryby.
A celkem by mě zajímalo, co bychom na místě toho chlapce dělali asi my, kdyby ty jeho chleby a ryby měli být použity nejen pro něho a možná pro jednoho dva, se kterými by se ještě chtěl rozdělit, ale pro všechny.
Asi bychom na jeho místě řekli: tak ty ses Pane, asi zbláznil, tak já jako jediný myslím na to, abych měl co jíst, až se budu vracet domů a ty po mně chceš, abych to dal ve prospěch všech?! Vždyť toho není dost! To je naprosté šílenství! Tak víš co, já jdu domů a s tebou, s tebou už nechci již mít nic společného! Ano i takto se často chováme ke svému křesťanství, když se nám na něm něco nelíbí.
A můžeme si říci, tak proč Pán tak moc riskuje, proč raději ten chléb nevytvoří z ničeho, vždyť to potom stejně reálně dělá, ale proč nám připravuje takové zkoušky ve kterých my tak často selháváme a odpadáme od víry? Protože On vždy vidí do člověka a chce v něm vždy probudit to lepší, co v něm je. A není to snadné. Nebylo to snadné ani pro toho mladíka a není to snadné ani pro nás, když jdeme tu cestu za Kristem.
A ještě jedna důležitá věc. Poté, co byl zástup nakrmen, tak jej chtěli prohlásit za krále. Chtěli z něho udělat toho mocného guru, který vyřeší všechny jejich starosti a problémy, ale ani to není cesta, která vede ke spáse a k pozdvihnutí lidství jako takového.
Ano i my máme tu tendenci, ať to udělá někdo jiný a tak často hledáme toho guru, který to má zvládnout, jak v politice, tak v osobním i náboženském životě. Přeci je tady ten pan farář, který by měl být tím gurem, který vše zařídí jak v modlitbě, tak i kolem toho kostela, vždyť je přeci jeho a i to jsem již slyšel. Jenže zapomínáme na jednu věc, já tady třeba již příští rok být nemusím, mohu být přeložen, ale farnost tady zůstává, stejně jako Ježíš s těmi lidmi nechodil zas tak dlouho, jenom tři roky a to právě proto, aby se lidé bezvýhradně nespoléhali jen na Spasitele shora, ale aby rovněž přiložili ruku k dílu a tím měli podíl nejen na záchraně své, ale i těch, kteří jsou jim blízcí. Ano není to lehké a pro nás by bylo mnohem snazší spoléhat se na toho guru, jenže to není cesta našeho Pána.
Pán vždy volá spolupracovníky, dokonce k tomu zázračnému rozmnožení by nemohlo ani dojít, kdyby ten chlapec se nebyl ochoten vzdát těch chlebů a ryb pro dobro všech. To je totiž cesta, ke které je vybízen každý z nás a pokud se jí skutečně chopíme, tak i naše farnosti čeká velká proměna. Pokud to necháme jen na pár jednotlivcích, tak to bude vypadat, tak jak je.
Ano vím, že to není lehké, ale je to jediná cesta, abychom i my začali hladovět po tom chlebě života, který nám Pán nabízí a který tolik potřebujeme, aniž si to často uvědomujeme.
Amen