Liturgické texty: 1. čtení: Řím 6, 3-4. 8-9
Evangelium: Jan 11, 17-27
Takovou smrt bych chtěl mít, tu bych si přál. To říkají lidé, když večer někdo jde spát, nic netuší a ráno již se neprobudí. Chudák, už to má za sebou, ale podívejte se, jak krásný hrob mu upravili. Někdy nás to zaráží, jaké lidé vedou řeči kolem smrti a umírání, a že někteří z nás, byť věřící, se vyjadřují, jakoby vůbec nevěděli, o co jde. Jakoby byl mezi lidmi zmatek, co vlastně je to smrt, co je to umírání a co po tom?
Ve stejném zmatku jsou i ti, kteří si říkají nevěřící. Ono se to tvrdí, že po smrti nic není, ale v té chvíli člověk určitě nemyslí na sebe. Když ateista jde na hrob svého táty, tak tam rozsvítí svíčku stejně jako věřící a na dušičky tam položí věnec. A lidé přicházejí ke hrobu a říkají, jak pak tam ta naše chudinka babička, když teď tolik prší a ona tam leží dole. A někteří říkají, to bych si nepřál být položen do hrobu, protože pak se tam to tělo rozpadá a teď ty červy a myši. A někdo zas říká, to spálit bych se nedal, ještě se péct po smrti. Mluvíme jako lidé, kteří nevědí, o co jde.
Jako bychom nevěděli, že to podstatné, to jediné co žije, že je v Bohu. Škoda, že my křesťané dokážeme říct, takovou smrtí bych chtěl umřít. Že nevíme, že taková smrt, na kterou se člověk nepřipraví, tak že to je největší tragédie v životě člověka.
Je jediná křesťanská smrt. Smrt, ve které je člověk natolik připraven, že může odevzdat sám sebe do rukou Božích a nechat se převést Ježíšem Kristem ze smrti do života. A možná bychom si spíš měli přát takové umírání, ve kterém budeme mít dostatek času, abychom se s Bohem smířili. A chudák není ten, který zemřel, ale ten, kdo je bez Krista. Ať žije, nebo zemřel. Tak to je jediný chudák, protože ten, kdo s Kristem žije a s Kristem umírá, tak ten bude žít celou věčnost.
A že nežije na zemi? Tak to není chudák, protože ten se má lépe než my. A jestli ten hrob hezky vypadá, nebo nevypadá, to sice může svědčit o tom, kolik máme úcty a kolik nám zůstalo lásky k těm našim zemřelým rodičům a drahým zemřelým, ale na podstatě věci to nemění nic.
Buď se za zemřelé modlíme, anebo na ně jenom vzpomínáme. Když jsme byli jako děti, tak ten dnešní svátek nám toho možná moc neříkal. Pamatovali jsme si, že chodíme na hroby, zapalujeme svíčky, bylo to hezké. Dívali jsme se, jak maminka doma dělala košík, nebo věneček, líbilo se nám to. Až s postupem let, když na tom druhém břehu nám přibývá těch, kteří nás předešli, a pomalu se nám věčnost stává reálnější, než tento svět, protože nás smrt oddělila od těch, kteří nás mají rádi, měli rádi, a které jsme měli rádi i my, tak najednou se objevují otázky a co dál?
Jaký je smysl života, smysl umírání a v důsledku jak nakonec mohu pomoci těm, kteří zemřeli a které jsem měl tolik rád? Tak v první řadě je potřeba vědět, že Bůh má ty naše zemřelé daleko raději, než my sami. A že On na ně myslí víc, než my. A že udělá všechno proto, aby byli šťastni. A že naše modlitby a oběti mají smysl jedině tehdy, když se spojíme s tímto Božím úsilím a vložíme je Kristu. Protože jedině v něm má smysl náš život, naše umírání i naše smrt.
Mluvit s ateistou o věčném životě, o naději na život věčný nemá moc smyslu, protože jedině v Ježíši Kristu v jeho smrti a vzkříšení nalézáme odpověď na smrt a věčný život. Bez Krista jsme v bezvýchodné situaci. A jako věřící lidé bychom si ten dnešní den měli možná položit několik jasných otázek. Nejprve, jestli ty naše děti, které zde zanecháme, jestli budou mít alespoň tolik víry, aby se za nás jednou pomodlili? A že ne, že koupí jednou za tisícovku věnec u stánku a položí jednou za rok na hrob. A jestli my, kteří dnes půjdeme na hroby svých drahých, tak jestli tam neprožijeme větší rozpoložení nad místem, protože ať chceme, nebo nechceme, tak nakonec jsou jenom tlející pozůstatky těl našich zemřelých, tak jestli na tom hrobu nás to nebude víc uchvacovat, než u Krista ve kterém ti naši zemřelí nakonec žijí, protože s ním zemřeli.
To je pohled víry, to je pohled nás křesťanů, kteří víme, že to podstatné je skryté našim očím, kterým se učíme žít pro věčnost. Žít tak, abychom to duchovní dávali vždy na první místo. A pak se nám možná nebe stane reálnější, než život v tomto světě a s přibývajícími léty se nebudeme děsit a ani nebudeme před tím utíkat. A nebudeme říkat, o tom mně ani nemluv, že někdo zemřel. Proč?
Jestli žiji s Kristem a pro Krista, tak má smrt bude jenom dnem, kdy se můj život naplní. Kdy skončí bolest rozdělení. Kdy konečně přijdu mezi ty, které jsem měl rád, protože láska je silnější, než smrt.
Kde je tvé vítezství, smrti, kde jsi ty, která jsi rozdělila šťastné manžele, která jsi tvrdou rukou od sebe oddělila přátele, kteří se měli tak rádi. Kde je tvé vítězství? Když vítězstvím je náš Pán Ježíš Kristus, který i nás jednou převede ze smrti do života.
Amen