Liturgické texty: 1. čtení: Iz 40, 1-5. 9-11
2. čtení: 2 Pt 3,8-14
Evangelium: Mk, 1, 1-8
Dnešní liturgické texty mají jedno společné téma. Připravte svou cestu Pánu, aby po ní mohl kráčet až k našemu srdci. Jak? Povím Vám jeden příběh.
Růža klečela u své postýlky, měla sepjaté ruce a modlila se nahlas: „...A prosím Tě také za tatínka a za maminku, za bratry a za sestru, a za dědečka a za babičku. A požehnej také všem, které neznám. A udělej to, abych byla jako Pán Ježíš, když Mu bylo osm let. A pak učiň také, aby slečna Vorlová byla zítra hodnější. Amen.“ A najednou ještě dodala: Já si myslím, že s tím nebudeš mít příliš mnoho práce. Amen.
„Víš,“ řekla své starší sestře Jarmile, „já někdy přemýšlím o tom, jak si Bůh může pamatovat všechno, oč Ho lidé prosí?“ Jarmila jí hned neodpověděla. Sice vůbec nevěděla, jak si Bůh může vzpomenout na všechno, co Mu lidé říkají, ale jednou věcí si byla jista: že On na nic nezapomene.
„Víš, mně se zdá, že toho chceš příliš mnoho, když prosíš, aby požehnal všem lidem, i těm, které vůbec neznáš. Na světě je přece mnohem více lidí, než ty si myslíš. A pak také to, co prosíš ohledně slečny Vorlové...“
„Ale cožpak by to nebylo úžasné, kdyby byla zítra hodnější, protože jsem za to prosila? Když udělám v sešitě kaňku, anebo něco pošeptám sousedce, a paní učitelka by mi jenom řekla: Růženo, tohle nesmíš dělat, namísto aby se rozzlobila, a já bych jí odpověděla: Ano, slečno, já už to neudělám! Jak bychom byly šťastnější!“
Jarmila se na ni zadívala, tak trochu s překvapením. „Víš, nesmíš toho čekat najednou příliš mnoho. Rázem se to všechno neudělá.“ „To je pravda,“ řekla Růža, „ale já jsem se naučila zpaměti ten verš: „Modlete se za ty, kteří vás hanějí, a pronásledují vás.“ Ne že by mne slečna Vorlová pronásledovala, to ne, ale často mne velice přísně hubuje, a i nespravedlivě.“
„Možná, že kdyby slečna Vorlová věděla, že za ni prosíš, pomohla by Bohu změnit svou povahu,“ řekla Jarmila. „Ale velká naděje tu asi nebude, dokud ona sama nebude chtít změnit se.“ „Kdyby se aspoň pokusila trošinku se změnit! Možná, že bych měla říkat Bohu: „Udělej to, ať se o to trošku pokusí!“ „Ale já si myslím, že ty bys také mohla Bohu pomoci,“ odvětila Jarmila. ,Já?“ řekla Růža udiveně. Jakpak?“ „Inu, já si myslím,“ pověděla Jarmila, a říkala to pomalu, a jakoby to měla dobře promyšlené, „možná že slečna Vorlová by se tolik a tak často nezlobila, kdyby viděla, že se opravdu snažíš nedělat nic, co by ji vyvedlo z míry, kdyby si byla jistá, že uložené úkoly děláš co nejsvědomitěji a že jsi zarmoucená, když něco uděláš špatně. Potom by i Bůh měl příležitost změnit její povahu. Víš, mně se zdá, že Bůh asi neudělá to, zač Ho prosíme, když si sami se sebou nedáme práci, abychom Mu pomohli.“
Růža, když vyslechla svou sestru, zůstala velice zamyšlená. To bylo pro ni úplně nové. Pomáhat Bohu, aby slečna Vorlová jednala jinak. Cožpak to není úžasné? A nikdo by to nevěděl, než jen Bůh a ona! Čím více o tom přemýšlela, tím více byla nadšena tou myšlenkou. A tak se rozhodla, že se do toho pustí už od zítřka.
Bylo to dopoledne v 11 hodin. To bývá hodina, kdy učitelé často bývají přísnější, protože děti už jsou unavené a touží být už ze školy venku. Růža byla celé dopoledne opravdu způsobná. Neudělala žádnou hloupost. Sešity byly naprosto čisté. Nebavila se se svou sousedkou. Ale jenom Růža věděla, co ji tato způsobnost stála! Cítila po celou tu dobu, že Bůh s ní počítá a spoléhá na ni. Její kamarádka Šárka, která seděla vedle ní, se pokusila upoutat její pozornost tím, že jí všelicos vyprávěla. Jenže Růža si jí vůbec nevšímala a se založenýma rukama se stále dívala jen před sebe. Byla si jistá, že slečna Vorlová ji sleduje, což ostatně byla pravda. Paní učitelka se jí zeptala, zda ji snad něco nebolí: nemohla si totiž nijak vysvětlit její tichost a způsobnost. A kupodivu, celá třída byla to dopoledne velice zticha, dokud se neozvala rána, když Šárce spadla na zem brašna. Všichni s sebou trhli. Potom však nastalo veliké ticho, protože kdekdo čekal, že dojde k přísnému pokárání. „Co to tam děláš, Šárko...?“ Paní učitelka, která už začala zvyšovat hlas, se však, k údivu všech, najednou zastavila. A pak tišeji dodala: „Podruhé si, děvče, dávej větší pozor.“ „Proč jen byla paní učitelka dnes na nás tak hodná?“ říkaly si děti mezi sebou, když vycházely ze školy. „Já vím, proč,“ řekla Růžena, „ale nepovím vám to.“ A v hloubi srdce si myslila: „Dnes dopoledne jsem pomohla Bohu.“
Bratři a sestry, možná Vám dnešní příběh přijde poněkud úsměvný, ale myslím je na něm mnoho pravdy. Často prosíme o to, či ono, aby Pán působil v našem životě a obrátil také naše rodiny, ale možná není na škodu si někdy uvědomit, jestli i já se aktivně zapojuji do těch proseb, které říkám.
A tak tě Pane, prosíme, nauč nás v sobě objevit touhu stávat se v našem každodenním životě tvými spolupracovníky, kteří připravují cestu k Tobě nejen pro sebe, ale i pro lidi kolem nás.
Amen