4. neděle adventní

Liturgické texty: 1. čtení: 2 Sam 7, 1-5.8b-12.14.16
2. čtení: Řím 16, 25-27
Evangelium: Lk 1, 26-38
Vánoce jsou již blízko a asi každého z nás dostihl vánoční shon a možná je dobré, abych Vám dnes řekl jeden příběh, který se opravdu stal. Den před Vánocemi jsem šla do supermarketu dokoupit dárky, které jsem nestihla. Když jsem uviděla ten dav lidí, přešla mě chuť a  začala jsem si říkat pro sebe: „Můžu tu čekat věčnost, nic nestíhám a  ještě co všechno musím vyřídit... Vánoce začínají být čím dál tím stresovanější, kdyby se tak dal celý ten shon přespat!“ Nakonec jsem se přece jenom probojovala do oddělení s hračkami a nadávat na ceny. Přitom jsem si říkala, jestli si moje děti budou vůbec s těmi hračkami hrát.
Když jsem tak bloudila po regálech zahlédla jsem malého chlapce asi 5ti letého. Tulil si k sobě panenku, a když tu hračku hladil, měl strašně smutný pohled. Potom se otočil k jedné starší paní s otázkou: ,,Babi jsi si jistá, že nemám dost peněz, abych koupil tu panenku?“ Sám víš, že dost peněz nemáš, odpověděla a poprosila vnuka, aby na ni počkal, že se jde na něco podívat a rychle odešla.
Chlapec měl stále v rukách panenku. Nakonec jsem šla k němu a zeptala se ho, komu chce tu panenku koupit. Tu chtěla moje sestřička k vánocům ze všeho nejvíc, povídá, byla si jistá, že jí panenku Ježíšek přinese pod stromeček. „Tak když ji tak moc chtěla, jistě jí Ježíšek její přání splní“, pokouším se utěšit chlapce. „Ne, ne, tam kde je, nemůže Ježíšek přinést dárky. Chlapcovi oči zesmutněli. Sestřička usnula a tatínek povídal, že maminka brzy půjde za ní, aby se nebála, a až se znovu probudí tak se všichni setkáme a půjdeme za Ježíškem. Ukázal mi fotku, na které byl s maminkou a sestřičkou a povídá. „Myslel jsem si, že by si tu panenku mohla vzít sebou zatím, co bude spát. Mám rád maminku a nechci, aby odešla. Tatínek, ale říkal, že odejde spinkat se sestřičkou, aby jí nebylo smutno. Potom se zase podíval svýma smutnýma očima na panenku.  Rychle jsem si vyndala  peněženku a nepozorovaně jsem si z ní vybrala peníze a řekla jsem chlapečkovi: ,,Pojď, spočítáme tvoje korunky, třeba budou přeci jen na panenku stačit. Nepozorovaně jsem k jeho penězům přidala ty svoje a začali jsme společně počítat. Bylo dost na panenku a ještě mu i  zůstalo. Chlapeček zavolal: „Děkuju Ti, Bože, že jsi mi dal dost peněz“! Pak se podíval na mě a řekl: ,,Víte, včera jsem prosil Boha, aby mi dal dost peněz na panenku, aby jí maminka mohla vzít sestřičce a on mě vyslechnul! Ještě jsem chtěl koupit mamince bílou růži, ale o to už jsem se neodvážil žádat. Ale ON mi dal víc a takhle mohu koupit panenku i bílé růže.  Za pár minut se chlapečkova babička vrátila a  odešli.  Po střetnutí s chlapečkem jsem pokračovala v nákupech, ale už v jiné náladě. Stále jsem na chlapce musela myslet!  Potom jsem si vzpomněla na článek, který jsem četla před dvěma dny. Psalo se tam o opilém řidiči, který havaroval s jiným autem, v kterém seděla mladá žena se svojí dcerkou. Děvčátko na místě zemřelo a matka byla ve velmi kritickém stavu. Dva dny po mém setkání s chlapcem jsem si přečetla článek, který oznamoval, že chlapečkova maminka zemřela. Běžela jsem do květinářství koupit kytici bílých růží a šla jsem na pohřeb. Na místě, kde se můžou příbuzní naposledy rozloučit se  svými nejmilejšími, ležela mladá paní v truhle. V ruce bílou růži a vedle  sebe měla položenou chlapečkovu fotku a panenku. S pláčem jsem opustila hřbitov. A také s pocitem že můj život se změnil. Láska, kterou chlapeček cítil ke své mamince a k sestřičce. Byla pro mě neuvěřitelná a nepředstavitelná. V tu chvíli jsem si uvědomila, že v jediné vteřině se může změnit celý náš život. Náhle to, co pro mě ještě před pár dny tak strašně důležité, už najednou, tak důležité nebylo. I přesto, že vánoční svátky se rychle blíží, je spíše důležité, s kým je prožijeme, než jestli vše bude po vnější stránce naprosto dokonalé.
Amen