Liturgické texty: 1. čtení: Iz 52,13 – 53,12
2. čtení: Žid 4,14-16 5, 7-9
Evangelium: Jan 18,1 – 19,42
K dnešním obřadům bych Vám chtěl říci jeden příběh, nad kterým občas rozjímám už od vánoc. Je to legenda o čtvrtém králi. V Rusku žil mladý král, který spatřil v širé ruské stepi hvězdu, znamení, které hlásalo Ježíšovo narození v Betlémě. Vypraví se tedy, že i tento „čtvrtý král“ se vydal na cestu, ale nedojde. Znovu a znovu mu přichází do cesty něco důležitého. Setkal se s lidmi, kteří pláčou a trpí, s lidmi, kteří jsou odkázaní na pomoc druhého. Mladému králi se vůbec nehodí, že ho stále někdo zdržuje. Je stále neklidnější, že přijde pozdě. Ale prostě mu to nedá, aby šel bez pomoci kolem utrpení. Co mám dělat, myslí si: Divil bych se, kdyby tomu královské dítě nerozumělo, vždyť přichází na svět, aby těšil v utrpení, uzdravoval nemocné a osvobodil chudé. A tak je mladý král 30 let na cestě. Už dávno nemá, co by daroval; ztratila se mu hvězda, už ji nevidí... Zmocní se ho nekonečný smutek: Co jsem z toho měl, že jsem sytil hladové, staral se o nemocné, poskytoval teplo mrznoucím, obdarovával chudé? Jen jsem ztratil svůj cíl. Ale nakonec přece dojde. Přichází do Jeruzaléma na Velký pátek. „Čtvrtý král“ vidí kříže na Kalvárii. Zdá se mu, jakoby v tváři prostředního muže znovu zazářila hvězda, kterou viděl na počátku. A ví, že to není nikdo jiný, než jeho král, kterého začal hledat před tak dávnou dobou. S námahou vystoupí na kopec. Svůj pohled upírá jen na toho, který se na něho dívá. „Pane,“ zašeptá, „už nemám nic z toho, co jsem ti chtěl přinést. Mé ruce jsou prázdné. Ale moje srdce, přijmeš ho?“ Cítí pohled ukřižovaného a poznává jasně, že přijímá jeho srdce jako nejmilejší dar. A podobný dar bychom Kristu měli přinést i my.
Amen