Liturgické texty: 1. čtení: Sir 3,3-7. 14-17a
2. čtení: Kol 3, 12-21
Evangelium: Lk 2, 41-52
Milí věřící, dnes jsme četli jediný úryvek Písma, které se týká Ježíšova dětství a text velmi zvláštní, protože ten text, který jsme dnes slyšeli je neobyčejně zarážející, protože, když se 12 letý Ježíš takto ztratí a když jej rodiče najdou, tak Marie se na něho s výčitkou obrátí, tak Ježíš místo omluvy řekne: copak jste nevěděli, že já musím být blízko svého Otce? A užaslý čtenář by si řekl a jak to ta Maria s Josefem mohli vědět, tady toto?
Dnes je svátek svaté rodiny a z dnešního textu si můžeme říci, že ani zde, ty poměry nebyli zdaleka tak idylické, jak si mnohdy myslíme, ale co je zde důležité, že neslyšíme jejich nářek, když hledají Ježíše, oni v tom jsou spolu v tom, co chce Bůh. Nazaretská rodina neměla domácnost, byli na cestách na poutích, stále někam cestovali, ale jeden druhého obšťastňovali domovem. Tím co chybí často v našich domech a tak se stane, že lidé mají dům, ale doma tam nikdo není. Ta soudržnost ve zlém šla tak daleko, že Josef se nebojí i s malým Ježíšem podstoupit cestu do Egypta, protože to Bůh chce a na druhé straně si dá veliký pozor na to, aby nějaký Herodes jeho dítě neohrozil. Zatímco my lidé to děláme úplně naopak.
Když má dítě podstoupit nějaké těžkosti, tak na to jsme příliš úzkostlivý, aby se nenachladilo, aby se nenamohlo, aby náhodou netrpělo víc než ostatní. A tak naše děti se neumí zapřít, neumí se ovládnout a připravujeme se, že v životě nedokážou stejně tak nic jako děti těch rodičů, kteří dávají dětem úplně všechno od samého dětství. Nechráníme děti před těmi, co chtějí ublížit a chráníme je před námahou, která by je připravila na život. Každý starší člověk moc dobře ví, jak dříve museli děti doma pracovat, pomáhat a pak teprve byl čas na školu. Pak teprve byl čas na zábavu a dnes je to úplně naruby. Aby se dítě mělo dobře a tak se nám děti stávají modlou a tím pádem těm dětem ubližujeme více, než si dovedeme představit.
A jádrem toho všeho byla láska jednoho k druhému. Láska, která byla schopna oběti, která brala druhého takový jaký je. Není nejlepší cesty jak si připravit šťastné stáří, než když to dítě vidí, jak se rodiče starají o své staré rodiče. Jestliže vidí, že ta máma přijde z práce utahaná a bez jediného slova obslouží starého dědečka, že se na něj nezlobí, že se znovu pobryndal, že po něm musí prát, že po něm musí uklízet a desetkrát vyslechnout tu samou věc, tak to hovoří samo. A přesto ta máma neřekne, dáme ho do domova důchodců. Jestli toto vidí to dítě v rodině, tak je na nejlepší cestě, aby jednou dochovalo také své rodiče.
Bůh to tak určil, že jednou každému zeslábnou síly a mnohým z nás zeslábne mysl. A jednou sami budeme vděčni za každý shovívavý pohled a za každou trpělivost ze strany těch mladších. A jestli to dítě vidí, jak se ti rodiče chovají k sobě, není lepší školy proto, aby se tak chovalo ke svým sourozencům. Jsou nádherné situace, kdy tatínek při příchodu domů projeví lásku ke své mamince a děti na to reagují stejným dětským způsobem. To je to tajemství, ke kterému my můžeme vzhlížet, tajemství svatosti. Každý z nás je povolán ke svatosti a všechny naše rodiny. Nemáme světce, protože nemáme svaté rodiny. A tak bude vypadat naše farnost, jak budou ty naše rodiny vypadat. Tam musíme začínat dnes a denně. A snít o světě bez manžela, bez dětí, bez starostí, bez starých lidí, o které se musím starat, to znamená snít o něčem utopickém, které neexistuje, protože moje cesta ke svatosti je cesta s hadrem v ruce, cesta u plotny, cesta vydělávání peněz pro rodinu, cesta lásky, cesta času, který si najdu na děti, na manželku, na ty, které mám vedle sebe. Den co den ve sledování Boží vůle a v řádu, který Bůh naší rodině dal. A tak dnes pokorně poprosme Pána, poprosme Matku Boží, svatého Josefa, aby nám vyprosili především touhu být svatými. Žít tak jak chce Bůh, nebát se námah a sebezáporu, protože to co nás čeká je šťastný život v domově, který je předobrazem domova nebeského, ke kterému jsme všichni povoláni.
Amen