Liturgické texty: 1. čtení: Iz 62, 1-5
2. čtení: 1 Kor 12, 4-11
Evangelium: Jan 2, 1-12
V tom dnešním kázání na velmi známé Janovo evangeliu o svatbě v Káně Galilejské se chci zaměřit na jednu významnou věc, a to na přímluvnou modlitbu. To dnešní evangeliu je trošku divné, vůbec tam není zmíněna nevěsta a ženich jen okrajově, ale přesto, ten samotný příběh je zasazen na svatební veselí, kam, jen tak okrajově je pozvána Panna Maria a rovněž Ježíš a jeho učedníci. A na té svatbě dochází k zdánlivému trapasu, že svatebčanům dochází víno, což by bylo nemilé především právě pro toho ženicha a nevěstu a asi i jejich rodiče. Asi by ještě dlouho poslouchali, no to si to pěkně naplánovali, když ani nezajistili dostatek vína. A do této situace vstupuje zdánlivě velmi prostě, ale o to více důležitě Panna Maria, když jde za svým synem a svěří mu právě tento problém.
A my si často říkáme: no a co, tak to přehodila na Pána Ježíše a ta její role je zde velmi bezvýznamná. No, ale právě opak je pravdou, protože když my máme problém, tak jej nejprve chceme většinou řešit sami, svou vlastní silou a když vidíme, že na to nestačíme, tak se teprve začneme modlit. Jednou, to jsem byl ještě jáhen ve Znojmě, za mnou přišel jeden člověk a řekl mně: pane faráři, musíte mně pomoci, už jsem byl za léčitelem, psychiatrem, kartářkou a nic nezabralo a tak se teď obracím na vás a Pána Boha, abyste mě vyslyšel, jinak se půjdu oběsit.
A člověk si řekne: a to jsi na Pána Boha vzpomněl až teď, to jsi nejdřív musel obejít všechny šarlatány a nechal do sebe vejít všechnu tu jejich negativní energii a teď, nejlépe ihned chceš, aby tě Pán zachránil, a ty jsi potom žil tak jak předtím. Ano, svým způsobem je to úsměvné, ale nemáme to někdy také tak? Neděláme to někdy podobně, že všechno řeším s tím a s tím, ale jednám tak, jako kdyby Bůh vůbec nebyl a když to náhodou již chci řešit s Bohem, tak aby nejlépe udělal abraka dabraka a vše vyřešil hned, abych si já zase mohl žít tak, jak dřív, tedy ne s Bohem, ale maximálně vedle něho.
A co na to Panna Maria? Synu, už nemají víno. A co na to Ježíš? Co mi chceš ženo? Ještě nepřišla má hodina. No tak to Ježíš trochu přehnal, takhle Marii odbýt. To si přeci nemá nechat líbit. Jenže v tom výrazu ženo, se skrývá to, co náš překlad do češtiny moc nezachycuje, v něm se totiž skrývá výraz milostivá paní a ono je to nejlépe vidět pod křížem, protože evangelista Jan, ten výraz ženo používá pouze na dvou místech, zde a předtím než na kříži vydechne naposled. Ženo, to je tvůj syn a tím ukazuje na Jana, pisatele tohoto evangelia, a to odevzdání není v tom, aby se o Marii někdo postaral, ale to odevzdání je v tom, že v těch slovech se Marie stává opravdovou matkou nejen Jana, ale zároveň i všech učedníků, tedy zároveň i všech pokřtěných a zároveň i všech živých a i za ně se naše Matka trvale přimlouvá.
To je to tajemství, které se týká, v tom slově ženo. Ono totiž to tajemství je skryto už ve 3,15 knihy Geneze, kdy je řečeno nepřátelství položím mezi tebe a ženu a zde se hovoří o nepřátelství mezi hadem a člověkem po prvním hříchu a proto, ten význam ženo, tak v něm je uchopen i to slovo spoluvykupitelka právě skrze svého syna Ježíše Krista.
No a ono je to vidět i v té Káni Galilejské, protože nevím, jak tomu Panna Maria v tuto chvíli rozuměla, z dalších části evangelia víme, že ne vždy rozuměla svému synu, ale co víme, že se nenechala odradit. Nenechala se odradit ani tím, že Ježíš hned nenaplnil její představy, ale řekla těm služebníkům, udělejte všechno tak, jak vám můj syn řekne.
A co na to ti služebníci? I oni vykonali vše podle Kristových slov, dokonce možná i víc, protože evangelium jasně říká, že ty nádoby naplnili až po okraj a jistě si mohli říct, tak dáme tam jen trochu, aby se neřeklo.
A kdo byl na konci příběhu pochválen? Ne ti služebníci, ne Pán Ježíš, ne Panna Maria, která to vše začala, ale ženich, který k tomu přišel jako slepý k houslím. Ano i to se stává, že ta vymodlená a vyprošená Boží milost zasáhne toho, který se o to vůbec nezasloužil. No ale opravdu nezasloužil? Kdyby ten ženich nepozval Pannu Marii a Pána Ježíše na svoji vlastní svatbu, tak by se to udát nemohlo.
No a najednou si můžeme uvědomit, jak vše do sebe zapadá a přitom se zdá, že to nemá žádnou souvislost. Tak to často bývá i s přímluvnou modlitbou, člověk se modlí tolik a tolik a ono nic a druhý téměř vůbec a ono skoro vše vychází. A co na to Bůh? Tak ten nám dává přesně tolik, kolik potřebujeme ke spokojenému životu, ale záleží vždy na nás, jestli jeho slovům nasloucháme, nebo chceme žít jen po svém a když je nám nejhůř, tak teprve prosíme. Ano i tehdy nám Bůh může vyhovět, ale nikdy nevíš, kolik lidí se za tebe právě přimlouvalo, ale také nemusí, nebo má pro tebe připravené něco mnohem většího.
Ono o tom nakonec hovoří i to dnešní evangelium na konci, že když to vše uviděli Ježíšovi učedníci, tak v něho, tedy Ježíše uvěřili, aby byli silní při těch strastech, které je čekali při následováni Krista. A nemyslete si, tak jak Ježíš pozval ty učedníky na svatbu, aby se s ním poveselili, tak také dává mnoho milosti nám, abychom i my v něho uvěřili a posléze jej mohli následovat na krásnou, ale mnohdy strastiplnou cestu za ním, neboť jak praví Písmo, pouze ten, který vytrvá až do konce a to jak v dobrém, tak i zlém, co na něho život přináší, bude spasen. Tak kéž slova dobrý boj si bojoval, víru uchoval, uslyší každý z nás, až bude odcházet z tohoto světa. A nejen, že uslyší, ale také a mnoho jiných tvá přímluvná modlitba a činy přivedli až ke Mně. Tak kéž se nám to daří.
Amen