Liturgické texty: 1. čtení: 1 Král 19, 16b. 19-21
2. čtení: Gal 5, 1. 13-18
Evangelium: Lk 9, 51-62
Dnešní výroky evangelia se nám mohou zdát velice tvrdé. Pán Ježíš toho, kdo jej chce následovat, mu nedovolí pochovat svého otce, nedovolí mu se rozloučit se svojí rodinou. A dává do budoucnosti velmi zvláštní výhled, že ten, kdo jej bude následovat, tak nebude mít, kam hlavu složit. A když toto slyšíme, tak si řekneme: tak toto nemůže Pán žádat. Ne, já samozřejmě chci žít s Ním a být jeho, ale tyto požadavky naplnit prostě nemůžu. Odejít od rodiny, anebo odmítnout pochovat svého vlastního otce?
A tak je potřeba velmi důsledně vysvětlit tento text evangelia, protože jinak by nás to mohlo zmást a to by byla jistě škoda. V Kristově době učitelé duchovních pravd neučili ve školách, ale chodili od města k městu a od vesnice k vesnici a chodili po kraji a kolem nich se shlukovali jejich posluchači a naslouchali těmto učitelům a ti, které zvlášť zaujal, tak se stávali jejich učedníky. A ti potom chodili s ním všude, kam šel a naslouchali mu stále, proto také vztah mezi tímto učitelem a jeho žákem byl velmi úzký. A často to bylo tak silné, že úplně opustili své rodinné svazky a ke svému učiteli přilnuli, víc než ke své vlastní rodině, to tak bývalo.
Nebylo to pro ně nic nového. A Pán Ježíš byl také takový učitel na cestách, putoval po Judské a Galilejské krajině, aby ohlašoval, že se přiblížilo Boží království. A také kolem něho se shromažďovaly velké zástupy lidí, jak nám to říká evangelium a mnozí z nich si přáli stát se jeho učedníky, protože cítili, že On je mnohem mocnější ve slovech i skutcích, než ti ostatní učitelé, které ve svém životě poznali. A tím větším právem mohl mít tento učitel, tedy Kristus, náročné požadavky k následování. A tak podle tehdejšího zvyku klade těm svým potencionálním uchazečům tvrdé podmínky. Proč? To proto, aby se těmi jeho učedníky stali jen ti nejpřesvědčenější. Ti nejrozhodnutější. A má to svůj důvod, protože jeho učedníci budou muset obstát ve velmi těžkých věcech. Za prvé: nebudou moc bydlet ve svých domech, to znamená, budou se muset vzdát práva na budování svého domova, to je těžké. Budou muset chodit se svým Mistrem, kamkoliv On půjde. Budou nocovat všelijak. Všelijak jinak, než by to bylo ve svém vlastním domově. Budou to dělat tak, jak to dělal jejich Mistr ve chvíli, kdy opustil svůj rodný dům v Nazaretě.
Za druhé: žádal od nich, aby všechny lidské zvyky podřizovali v hlásání Božího království v takové míře, že i kdyby jim zemřel jejich vlastní otec, tak jej nepůjdou pochovat. Takový pohřeb totiž trval sedm dní, to nebyla hodina, jak to bývá u nás. Sedm dní, jenomže hlásání Božího království je natolik důležité, že nesnese odkladu.
On je posílá hlásat Boží království ihned a bezodkladně, to je vysoký požadavek. Nic nemá větší přednost u Kristova učedníka, než hlásání Božího království.
A za třetí: žádá od nich, aby se neohlíželi za sebe, za svým minulým životem, tedy ani za svými příbuzenskými vztahy, aby si nerozdělovali srdce. To jejich srdce musí celé patřit Boží věci. Celé. A ty posluchače, kteří nebyli schopni toto splnit, tak ty odmítl.
Ne že by jej nemohli poslouchat, oni s ním ty zástupy chodívali, naslouchali mu, ale o to nejde, ale ti, kteří s Ním byli stále, které vyvolil k tomu, aby šli a jeho věc vzali za svou a hlásali to dál, tak pro ty byly tyto požadavky, které nám mohou připadat tvrdé. Ale jenom tomuto přísnému výběru následovníků, můžeme děkovat, že se toto náboženství rozšířilo do tehdejšího známého světa, protože ty které si Ježíš takto vybral, tak byli celým svým srdcem Boží věci oddáni.
Všechno opustili, aby celým svým srdcem, celou svou bytostí, celým svým já, hlásali víru v Ježíše Krista, a to až natolik, že se třeba Petr kvůli hlásání Krista  nechal pověsit na kříž hlavou dolů. Pavel se nechal setít mečem, Barnabáš si nechal zaživa sedřít kůži z těla, to byli absolutně přesvědčeni lidé a nikdo by je nezastavil. A toto Ježíš potřeboval. Jinak by Boží království nerozšířil. Z toho je vidět, že tyto nekompromisní podmínky platili ne všem, ale těm, které si Ježíš vyvolil za své učedníky.
Platí ty požadavky i dnes? Samozřejmě. I dnes jsou někteří povoláni k tomu, aby Ježíšovu věc vzali bezvýhradně za svou. Aby se Ježíšovi věnovali naplno, celým srdcem. Od těchto lidí žádá Ježíš i dnes, aby se vzdali budování svých domovů, protože za pár let mohou být převeleni jinam. Dokonce, když se jedná o misionáře ve vzdálených místech, tak nemohou pochovat svého otce. Nemohou, já jich znám několik, táta jim zemřel, oni nemohli přijet na pohřeb. To žádá Ježíš i dnes. Aby jejich srdce bylo oddáno Kristově věci.
Minulý týden byli vysvěceni noví kněží a já byl včera na primici, tak, to jsou oni. Pán nežádá po vás, abyste nebudovali svůj dům, tak to by bylo úplně špatné. Každý, kdo není povolán k tomuto způsobu života, tak má budovat svůj dům a svoji rodinu a starat se o ni. Přestavte si, že by někdo měl dům, rodinu, děti a teď by řekl: já to tady balím, mě zaujal Kristus Pán a já prostě půjdu do té služby, nechám tam tu ženu a děti a půjdu do té služby, tak to by církev nikdy nepřijala.
Ani Ježíš to nepřijal, On to skutečně rozlišoval. Všimněte si, v tom evangelium přišel jeden a řekl: já půjdu a On řekl: nezvládl bys to. Nebudeš mít kam hlavu složit, rozmysli si to. Jiný neříkal nic a Ježíš říká: pojď, pojď, tebe chci. A on řekl, tak já se napřed rozloučím a On řekl: ne, pojď hned. Nesnese to odkladu. Také na jiném místě v evangeliu kohosi uzdravil a on řekl: Pane, teď jsi mě uzdravil, tak já za Tebou půjdu, kam budeš chtít, a Ježíš říká: ne, vrať se ke své rodině a tam mluv o velikých věcech, které ti Bůh udělal.
On to rozlišuje a jsou různá povolání a neznamená to, že jedno je větší a druhé menší, vůbec ne, jen je to jiné. A pro každého má specifické povolání, protože On nás všechny zná a ví, jak nás vybavil a tak nás všechny povolává různým způsobem.
A my to musíme vědět. Jaké povolání platí pro Vás? Uprostřed světa, milovat Boha a bližního z celého svého srdce, to je povolání pro Vás. Uprostřed světa milovat Boha a bližního, to je velké povolání. A hlásat veliké věci Boží, které Bůh pro Vás udělat, tak hlásat to tam, kde jste ve své rodině. Je to snadné? Vůbec ne. Vždyť vy, kteří jste to zkusili, kteří to děláte, a kéž by to byli všichni. Modlíte se, se svojí rodinou? Asi moc ne, protože to je těžké. Protože modlit se jeden před druhým, před nejbližšími, to je intimní záležitost. To se musí člověk docela překonat. Říct před svými rodiči, příbuznými nahlas nějakou modlitbu, třeba i svými slovy Bohu je těžké, protože oni to totiž slyší. Ale je to nutné. Je to nutné, jestli máte vy naplnit své povolání a jestli se spolu nemodlíte, tak je to špatně. To je hlásání Božího království doma. Tak vidíte, také je to úkol, který je nesnadný. A právě protože je to mezi těmi nejbližšími, tak tam je to vždy těžké. Řeknete, vzpomenete si na nějaký výrok z Písma a dáte to jako radu a uslyšíte, ty nemáš, co povídat, ty máš svého dost. Je to těžké, a přesto je to nutné. Pomoci jeden druhému slovem Božím. Je to nutné, to chce statečnost, kterou Pán dává a ty, které povolává Pán k tomuto způsobu, tak těm platí podmínky z dnešního evangelia.
Modleme se za sebe navzájem, protože se potřebujeme. Potřebujeme se. Nikdy nepohrdněme nikým z jiného způsobu povolání. Nikdy a za novokněze se modleme, protože my, co již žijeme v tom způsobu nějakou dobu, tak to již víme, oni to ještě neví, že být tak blízko Kristu člověku hodně věcí vynahrazuje. Hodně, vždyť i Písmo před smrtí Krista říká, že Ježíš říká těm svým: když jste byli se mnou, tak chybělo vám něco? A tady si uvědomuji, že ten život je přesně tak, jak říká, kolikrát neměli, kde spát, měli hlad, žádnou jistotu a Petr říká: ne Pane, nic nám nechybělo. A člověk si řekne, jak je to možné? Je to proto, že ten, kdo je tak moc blízko Kristu, tak moc nevnímá, jestli mu něco chybí, to jen, abyste věděli, že nemusíte, tak moc litovat ty, kteří se nemohou starat o své domovy, protože oni mají zase to své, tak jako každý. Bůh je štědrý a kdo mu ve svém povolání řekne ano, tak nikdy nebude litovat.
Amen