2. neděle postní

Liturgické texty: 1. čtení: Gn 15,5-12. 17-18
2. čtení: Flp 3, 17 – 4,1
Evangelium: Lk 9, 28b-36
V srpnu loňského roku jsem byl na exerciciích, které vedl biskup Josef Hrdlička, a první naše společná mše svatá byla právě z textu proměnění Páně na hoře Tábor a biskup Josef řekl zajímavou myšlenku, že to proměnění bez bolesti a kříže není možné. A řekl to člověk, který již 4. rok bojuje s rakovinou a který o bolesti a utrpení ví své. Zdá se nám to těžké a nepředstavitelné? Tak je dobře si uvědomit, po které události Ježíš vzal ty tři učedníky na horu Tábor. Je to právě po události, kdy Ježíš poprvé veřejně před svými učedníky mluví o tom, že bude muset mnoho trpět, že bude zabit, ale třetího dne vstane z mrtvých. Ano, bez kříže oslava není možná. A to je něco, co většinou nechceme moc slyšet, ale ona je to opravdu jediná cesta, která vede ke spáse, protože skrze kříž se realizuje nejenom utrpení, ale také oslavení.
A možná vás napadlo a proč tam vzal Ježíš jenom tyto tři učedníky, proč tam nevzal všech dvanáct? No právě proto, že tito tři tu cestu Boží lásky znali už trochu víc. Ano, Bůh mluví ke každému z nás, pokud mu to dovolíme a pokud jej chceme slyšet. A to přes slova kněze, přes slova někoho známého a možná i přes slova a činy nevěřícího, tak k nám Bůh může mluvit, ale pouze tehdy, když mu to dovolíme. A Bůh nám i ukazuje cestu, pokud s ním ve svém životě počítáme. A tito tři muži Petr, Jakub a Jan asi byli už o trošku dál, než ti ostatní a tak k nim Ježíš prohloubil svůj vztah o něco víc. Zdá se nám to nespravedlivé? Možná, ale uvědomme si jednu věc, Bůh nás stále zve, ale vždy bude záležet jen na nás, jestli jeho pozvání přijmeme, nebo ne. Jestli chceme být ti zapálení, jako byli Jan, Jakub a Petr anebo jako ti, co jsou v pozadí a spíše se jen vezou. A ano, ti zapálení mohou také dělat chyby a možná na nich budou i víc vidět, Petr Ježíše třikrát zapřel a Jan s Jakubem chtěli sedět po Boží pravici a levici, ale měli to, co těm vlažným chybí - lásku a touhu poznávat svého Pána a svého Boha, a proto přes všechny svoje problémy a selhání byli od Pána vyvýšeni.
A nemyslete si, jít za Kristem, to člověka něco stojí. Na horu Tábor se pěšky putovalo celý den a byla to namáhavá túra, a proto se nemůžeme těm učedníkům divit, že jak tam došli, tak co nejrychleji usnuli. A co Ježíš? Tak ten se učedníkům nechce hlavně zjevit ve své slávě, která mu právem patří, ale ten se modlí. Proč? No protože touží být se svým Otcem a ano, to je ten hlavní důvod, proč se máme modlit. Ne proto, že to máme jako povinnost, ne proto, abychom si připsali nějakou čárku a radovali se, že to máme za sebou, ale především proto, že se modlitbou otvíráme působení Ducha Božího a Boží lásce. Ano, to je ten hlavní důvod, proč se máme modlit. A že máme nařízeno modlit se aspoň dvakrát denně, tak to je právě proto, abychom, když už po tom pravém vztahu netoužíme, tak vykonali aspoň něco, abychom úplně neodpadli. A když mně někdo řekne, že na to nemá čas, tak si pomyslím a na vše ostatní čas máš a na toho, od koho máš úplně všechno i ten čas, tak na toho nemyslíš? Směšné a přesto pravdivé.
A když se modlil, tak se proměnil a byl před ním Mojžíš a Eliáš a mluvili o Boží slávě. A jak se naplňuje ta Boží sláva? No právě i skrze utrpení, ostatně, tak je to řečeno i v tom dnešním evangeliu, když to budeme pozorně číst. Ano, k oslavení bez kříže nelze dojít.
A pak se probudili ti tři a Petr za všechny řekl: Pane je dobře, že jsme tady a pak už ani nezáleží, co řekl dál, protože když mně je s někým dobře, tak na těch slovech už tolik nezáleží, ale aby mně bylo s někým opravdu dobře, tak to musí stát i lidskou námahu. Jedno staré přísloví totiž říká velkou pravdu: co člověka nic nestojí, tak většinou za nic nestojí. A bohužel tak se my často chováme ke svým dětem, chráníme je jakékoliv námahy a pak se divíme, že u nich není téměř žádná zodpovědnost, ale to není Ježíšova cesta.
A jaká je ta Ježíšova cesta? Ty, které má obzvláště rád, tak od nich čeká víc. Od nich očekává daleko větší námahu, ale nejen, že očekává, ale jde s nimi. Ano, ten výstup na horu Tábor byl namáhavý a mohl říct: tak kluci, už jsme se napracovali dost, teď si odpočiňme, teď Vám ukáži proměnění zde na této rovině, kde nás to nic nestojí, ale takto Bůh nejedná. On od tebe, mě, každého z nás očekává daleko víc, ale co je podstatné, že On půjde stále s námi, pokud my mu to dovolíme a pak až nám budou docházet naše vlastní síly, tak On se za nás bude stále modlit a přimlouvat. Ano, takto jedná Bůh s člověkem, ale vždy chce, abychom nejen na své záchraně, ale i svém oslavení měli svůj podíl.
A když to skončilo, když byl Ježíš oslaven, tak těm učedníkům řekl, aby o tom nikomu neříkali. Proč? Protože setkání s Pánem je intimní zkušenost a zážitek, který nelze slovy předat a pro každého z nás je jiný a každého z nás musí stát i určitou touhu a námahu, abychom se mu mohli otevřít. Není možné sedět doma na kanapi a čekat, že Bůh bude ke mně mluvit. Není možné žít tak, jako by Bůh nebyl a pak čekat, že budu mít nějaký silný duchovní zážitek. Ano i tehdy k němu může dojít, ale to jen proto, abys se sebou začal něco dělat a ne proto, že na té cestě za Bohem jsi dál.
Ten, kdo Krista opravdu následuje tak ví, že to bez námahy nejde a blázen je ten, kdo si myslí, že za svoje minimalistické náboženství bude ospravedlněn, to je totiž postoj Jidáše, který tehdy, když si myslel, že je to výhodné, tak Krista zradil. Postoj Petra, Jakuba a Jana je jiný. Ano i oni ve svém životě udělali spoustu kopanců, ale nikdy si nenechali vzít tu touhu jít za Kristem a obětovali tomu i spoustu námahy. A tak se snažme být jako oni, abychom se i my jednou setkali s proměněným Kristem.
Amen