Liturgické texty: 1. čtení: Jer 1,4-5. 17-19
2. čtení: 1 Kor 12,31 – 13,13
Evangelium: Lk 4, 21-30
Nedávno jsem byl v jedné rodině a ta rodina byla před rozpadem, jeden druhému vyčítal, že už k němu nic necítí, že to, co tam bylo, tak už tam není a proto není důvod, aby dál zůstávali spolu a to měli spolu čtyři malé děti. A mě by nejraději popadl vztek a řekl jim: No a co, že k sobě nic necítíte, vždyť přeci máte k sobě nějaké závazky. Vždyť na rozpad vaší rodiny nejvíce doplatí vaše děti a vždyť jste si slíbili závazek, že spolu ponesete vše dobré a zlé až do konce. A víte, co na to ti lidé říkají: no jo pane faráři, to jsme si slíbili, ale kdyby on dělal to a to a ne tamto, tak to by byl ráj na zemi. To by byla jiná, to bych nikdy o rozvodu ani neuvažoval. Ano, velmi dobře na těch druhých vidíme ty chyby a nejlépe je to vidět u dětí, když někdo něco udělá, tak hned žaluje, ty jsi udělal to a to, a to druhé hned odpovídá a ty jsi udělal to a to a to. Ano, i o tom je ten krásný text dnešního druhého čtení, kterému se říká Velepíseň lásky a čte se především na svatbách.
Nevěříte? Tak poslouchejte: v tom textu se totiž praví: když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. A co tím sv. Pavel myslel? Tak jsou tam dva rozměry, ten jeden si nechám až na potom, ale ten první je v tom, že jako děti jsme tím svým dětským rozumem vnímali různé křivdy. Že jsme byli velmi citliví, když nám někdo šlápl na kuří oko a že jsme byli i velmi sobečtí s tím svým já, já, já. A nemyslete si, on si to člověk může přenést i do své dospělosti. Ať mu pan farář domluví, že se nemá takto chovat, a ať je taky převychová, přeci takto se křesťané nemají chovat, a proto já spravedlivý do toho kostela, tak často nechodím.
Skutečně má pan farář někoho převychovat? Skutečně může někdo převychovávat dospělého člověka, vždyť ani Bůh to nedělá, ten nám dal svobodu, abychom ji naplnili ve vztahu harmonické lásky. A tady je často kámen úrazu, protože já bych byl rád, aby někdo moje problémy vyřešil za mě. Vypráví se jedna taková bajka, že dva vozkové jedou po cestě a oba zlomí kolo a jeden se začne usilovně modlit a ten druhý to kolo spravovat a přiletí Boží anděl a začne pomáhat tomu, který to kolo vlastní pílí spravuje. A proč to říkám? Protože každý z nás je odpovědný za svůj vlastní život a pokud chci někomu pomoci, tak mu můžu ukázat směr, ale nemohu jeho život a jeho problémy řešit za něj.
Zdá se vám to tvrdé, tak apoštol Pavel ještě přitvrzuje, kdybych uměl všechno na světě, ale neměl lásku, tak jsem v podstatě k ničemu a ten svůj život bych promarnil. A jaká ta pravá láska je? Shovívavá, dobrosrdečná, nezávidí, nevychloubá se, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když ji někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. A místo toho slova láska tam mám dát já. Já jsem shovívavý, dobrosrdečná atd. A často slyším, no dnes pan farář pěkně mluvil, říkal, že bys ke mně měla být shovívavá, dobrosrdečná atd., ale to je hrubý omyl, pan farář totiž nemluví o těch druhých, ale právě o tobě. Ty takový máš být, abys naplnil zákon Kristův. A jestli je i takový druhý, tak to by ti mělo být šumák. Proč? No protože nikdo za tebe nemůže žít tvůj vlastní život a nikdo za tebe nemůže vstoupit do Božího království, ani utvářet vztahy už zde na zemi a to jak k Bohu, tak k lidem.
Zrovna tento týden jsem měl přípravu na manželství a jeden z toho páru není pokřtěn, a když jsme se bavili o Božích věcech, tak se mě otázal, jestli může přijít do nebe, když v Boha nevěří. A já mu řekl, že sice tady ta cesta je, ale pokud poznal Boha, jako svého spasitele a ví, že je to bezpečná cesta, tak by po ni měl jít. A on mě na to řekl: no, ale to by stálo námahu. A člověku to může přijít až úsměvné, ale nechováme se k Božímu zákonu a především k přikázání lásky zrovna tak, že si z nich vybíráme jen to, co se nám hodí?
Jenže takového člověka přirovnává Pavel k znějícímu kovu a zvučícímu cimbálu, což jsou nástroje, které sice vydávají velký hluk, ale skutek utek. Ano, je náročné být stále shovívavý, dobrosrdečný, nezávidět, nevychloubat se, nenadýmat, nedělat, co se nepatří, nemyslet jen a jen na sebe, nerozčilovat se, zapomínat, když mě někdo ublíží, ale mít zármutek, když se dělá něco špatného a radovat se, když se žije v pravdě. Ano, je to náročné, ale je to jediná bezpečná cesta, která vede ke Kristu, protože, když se zákoník Krista zeptal, které přikázání jsou největší, tak řekl pouze dvě: miluj Boha nadevšechno a bližního jako sám sebe. Jak? Právě tou láskou, kterou jsem před chvílí popsal.
A nemyslete si, i apoštol Pavel vnímal, jak je to obtížné, a to je druhý rozměr toho dítěte, o kterém jsem na začátku mluvil, že se zmíním. Ta dětskost, to je totiž celý ten náš pozemský život, zde stále budeme padat do hříchů nelásky, to neznamená, že se s tím máme spokojit, ale tu pravou lásku spatříme teprve tehdy, až Krista spatříme tváří tvář. A i o tom hovoří to dnešní druhé čtení: nyní vidíme jen v zrcadle, nejasně, to je ten náš pozemský život a potom uvidíme tváří tvář, to je hodina našeho soudu při odchodu z tohoto světa. A to říká i ta věta o poznání nedokonalém, protože dokonalé poznání má člověk až v Božím království. A jak k němu docházíme, no především vírou, protože skrze víru jsme se stali Božími dětmi, no a s vírou je spojena naděje, protože v co věřím, v to taky doufám, ale nejvíc se to naplňuje láskou a samozřejmě tou, kterou přijímám, ale rovněž, kterou dávám, protože každý, kdo byl někdy zamilován, mně potvrdí, že nejhorší pro člověka je, když jeho láska není opětována. A Bůh nás miluje stále a zcela a my se do vztahu s ním máme dorůstat právě skrze ty projevy lásky, o kterých jsem dnes hovořil. A tím dorůstáme nejen do vztahu k Bohu, ale taky k těm, kteří jsou kolem nás. Tak kéž se na tom stále snažíme pracovat.
Amen