Liturgické texty: 1. čtení: Jer 17, 5-8
2. čtení: 1 Kor 15,12. 16-20
Evangelium: Lk 6, 17. 20-26
Svatý, chceš být svatý, ale prosím Vás, co Vás nemá? Mně by stačilo, kdybych byl takový normální obyčejný křesťan, který si plní svoje náboženské povinnosti, výjimečnosti to pro mě není, to nechám někomu jinému. Škoda, protože Bůh říká, že do nebe nic nesvatého nevejde. Ďáblovi se podařila výborná lest, namluvil lidem, že být svatý je přemrštěné, to přece není pro nás, pro nás co chceme být nenápadní normální lidé. Tak potom věčná spása také není pro nás?
Je zvláštní, jak člověk si nechal vzít touhu po životě s Bohem. Hecujeme se a navzájem se povzbuzujeme ve věcech, které nejsou důležité. Jeden druhému dáváme odvahu a v sobě cítíme určitou ctižádost, ať se to týká našich znalostí, dovedností, nebo čehokoliv jiného. Předháníme se, čí děti dokáží víc. Ve věcech tohoto světa jako bychom jeden druhému chtěli dát trumf. Kdo je trefnější, výmluvnější, kdo zná lepší vtip, kdo lépe baví společnost. V tom všem dokážeme soutěžit, jenom v tom být svatý, v tom bychom nejraději byli tam někde uprostřed, aby se o nás moc nevědělo.
Možná je to tím, že člověk má asi divnou představu o svatosti. Asi málo kdo z nás stojí o to, aby mu za několik let po jeho smrti postavili nějakou pokroucenou sochu a pak mu tam dávali nějaké svíčky, ale v tom opravdu svatost není. Boží slovo říká, že těch, kteří jsou před trůnem Beránkovým, je zástup svatých, který by nikdo nespočítal. Nespočetný zástup bratří a sester si nedali vzít tu touhu, kterou Bůh vložil do jejich srdcí, a pochopili, že křtem jsou zavázaní ke svatosti, že je to jedinečný cíl našeho života na zemi a kdo ho nesplní, prohrál.
Kdo odchází z tohoto světa a není svatý, promarnil jedinečnou šanci svého života. Fiasko a pohřební řečníci neříkají škoda, mohl být svatý a nebyl. Říkají, co dovedli jeho ruce, mluví o tom, jak dobře vychoval děti a jak měl rád přírodu, ale o tom jestli dosáhl svatosti, o tom se na pohřbech nemluví, protože lidé netouží být svatí a zapomněli na to, že být svatým je to první poslání, které Bůh v tomto životě člověku dal.
Ono totiž být svatým znamená být tím nejobyčejnějším, nejnormálnějším a nejpříjemnějším člověkem. Být svatým znamená, být člověkem, se kterým je každému dobře, který vždycky dokáže udělat legraci, přinést pokoj, který si dovede poradit, který není nemehlo, ale který na všechno se dívá s Božího pohledu.
To blahoslavenství, které Ježíš předkládá, tak to je cesta. A Pán také různým způsobem mluvil k různým lidem, když se setkal s hříšníkem, který se topil v blátě, tak mu neříkal blahoslavenství, ale řekl mu, obrať se. Začni žít jinak, ale těm, kteří mu naslouchali, a kéž bychom mezi ně směli patřit i my, těm řekl cestu, jak jít dál. To je málo zapomenout na hřích, to je málo vybřednout z bahna, chceš-li být šťastný a jednou svatý.
Musíš být nejprve chudým, protože ta chudoba není o tom, co máš nebo nemáš, ale je o tom, že si zcela uvědomuješ svou závislost na Bohu a toužíš po ni. Být chudým znamená stát před Bohem s prázdnýma rukama, aby ses Bohem nechal obdarovat, to je ten, který Boha potřebuje. Blahoslavený takový člověk a šťastný ten který pláče, protože toho Bůh potěší. Ten, kterému není jedno co se děje ve světě i kolem něho, protože pláče nad lidskou bídou. Blahoslavený takový člověk, protože dokáže plakat s plačícími a plakat také nad svým hříchem, protože toho Bůh potěší.
A blaze tomu kdo hladoví, kdo hladoví po Božím slovu. To je ten, který víc touží po Bohu, než po hmotě, který nezabředl ve starostech a v bídě tohoto světa, který na první místo dal duchovní věci.
A blahoslavení ti, když vás lidé budou nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí vás, kvůli Synu člověka. Kdo to jsou? Ti, co se nebojí žít své křesťanství vážně. Ti, kdo připustí, že být svatým znamená nebýt nevěrcem, že být svatý znamená občas jednat jinak, než jednají lidi kolem mne. Že být svatým znamená prostě být jiným. Občas schytat směšnou poznámku, nechat se vysmát, zlehčit, nechat lidi aby nade mnou mávali rukou, aby si říkali, že jsem blázen. Blahoslavený člověk, který to snese, kterému je úplně jedno, co si o něm myslí lidé, protože on ví, že hledá Boha.
Ano takový člověk je svatý a rovněž blahoslavený, není to ten, který je absolutně bez hříchu, ale ten, který své hříchy poctivě vyznává a snaží se ten svůj život žít s Bohem.
A opak je blázen, kde Ježíš říká běda. Běda tobě boháči a zde nejde o to, jaký máš majetek, ale že jej nepoužíváš k dobrému, že si něco úzkostně chráníš a nespoléháš na Boží pomoc, že si myslíš, že sám ze sebe se dokážeš nasytit a přitom nemyslíš na to, že vše je Boží dar. A běda vám, komu přijde směšné, když vidíte člověka lopotit se pro Boží věci a řeknete si, tak aspoň se našel nějaký blázen, co to udělal. Ano u toho Bůh říká, že ten spláče nad výdělkem.
A nemyslete si, že když vás třeba i všichni chválí, že je to dobře, jediné co je dobře, je to, jak jsem vnímán v Božích očích. Jestli to co dělám a činím, tak dělám pro slávu Boží, anebo jen pro svoji vlastní slávu.
A blázen není ten, který třeba i od lidí sklidí posměch, ale blázen je ten, který ve svém životě buď naprosto nepočítá s Boží vůlí, nebo ji ignoruje, případně spoléhá na to, že vše dobře dopadne, aniž by se o to musel zasloužit. Ano cesta svatosti není vždy jednoduchá, ale je to jediná cesta, která vede k našemu Pánu a Stvořiteli, tak kéž se nám po ni daří jít.
Amen