Liturgické texty: 1. čtení: 1 Sam 26,2. 7-9. 12-13. 22-23
2. čtení: 1 Kor 15, 45-49
Evangelium: Lk 6, 27-38
Když jsem byl ještě na základní škole, tak jeden můj starší kamarád, který nechodil do kostela, ale znal z Bible aspoň některé části, tak rád mě citoval tyto věty: miluj svého nepřítele, a když tě někdo uhodí tak mu nastav i druhou tvář a říkal mě, vy křesťané jste nějací divní, když toto posloucháte a jste ještě divnější, když tomuto věříte, přeci takto se život žít nedá. A já mu říkal, no, ale náš Pán takto žil. A on mě na to, tak to musel být pěkný blázen a já si často myslel, že má asi pravdu.
A skutečně, nejsme tak trochu divní, když věříme, že máme nastavovat druhou tvář a když nás někdo nenávidí, tak mu máme ještě žehnat a když nám bere jednu věc, tak mu máme dát tu druhou. No a většinou si to omlouváme tak, že to zas, tak moc Ježíš nemyslel vážně. Skutečně to nemyslel vážně? No jistě že myslel a ještě to naplno žil a to se nám zdá těžké, protože to přeci nejde, abych měl rád toho, kdo mě očerňuje. To přeci nejde, abych i já jej pořádně neočernil, když se ke mně chová takto. Jen to vezměte, když má váš soused něco proti vám, tak bych mu to chtěl, co nejdříve vrátit a ještě možná v míře daleko větší, než on pohanil mě. Jenže, co se potom stane, že to zlo, které vniklo se i díky mě šíří dál a to silou ještě větší, než bylo předtím.
Mluvím abstraktně, tak uvedu konkrétní příklad, představte si, že jdete po ulici a někdo vás zabije, třeba nožem, tak dříve, než dojdete do Božího království, tak musíte odpustit svému vrahu. Proč? Tak důvody jsou dva, první, představte si, že dojdete do Božího království, svému vrahu neodpustíte a on toho svého činu bude litovat, třeba si i něco odsedí, pak umře a dojde do úplně stejného Božího království jako vy, tak to asi nebude radostné setkání. Druhý důvod je daleko prostší a to pro koho člověk potřebuje odpuštění a mnoho lidí mě zcela správně řekne, že pro sebe, ale už tak moc neví proč. A zde opět uvedu příklad, představte si, že jdete po ulici a tentokrát vás nikdo nezapíchne, ale pořádně vás raní na vašem citlivém místě, každý z nás nějaké má a třeba ten, který vás ranil si to ani neuvědomí, neboli jak se říká, srážka s blbcem to je hned. Jenže ve vás to vře, takže připomínáte přetopený kotel a teď si představte, že přijdete domů, tak co se bude dít? Tak většinou ten svůj „spravedlivý hněv“ vychrlíte na všechny přítomné, kteří k tomu přišli jak slepý k houslím, což je lidsky pochopitelné. Jenže co tím říkám, tím čím jsem zraněný, zraněná, tak tím zraňuji především ty, na kterých mě nejvíce záleží.
Jenže to je těžké odpustit třeba i svému vrahu, ano jsou lidé, kteří to dokázali třeba Maria Goretti, jejíž svátek církev slaví 6.7 tedy pro Čechy na výročí Jana Husa, kdy si připomínáme, že on za své názory, byť místy i pomýlené šel na smrt, jaký rozdíl mezi ním a Marií Goretii a také jaký rozdíl mezi tím, co nastalo po Husově smrti a smrti Marie Goretti. Po Husově smrti povstali tzv. husité, kteří v jeho jménu plenili zem a dopouštěli se mnoho násilí a bezpráví. Po smrti Marie Goretti se i její vrah Alessandro obrátil a po odpykání trestu se z něho stal vzorný křesťan.
A člověk si řekne, to přeci nejde, to já bych nemohl a měl by pravdu. Ono to opravdu nejde, abych já ze své vlastní síly odpustil třeba i svému vrahu. Ano často ani nejde, když mě někdo z rodiny něco řekne, tak aby jej nestihl tzv. „spravedlivý hněv.“ Ano to totiž člověk může jedině tak, když je přimknut na Krista. Proto také dnešní evangelium začalo slovy, vám, kteří mě posloucháte a kéž bychom to byli i my. Kdo jsou to ti, co Ježíše poslouchají? Tak to jsou ti, kteří žijí, podle Božího zákona, snaží se pravidelně vyznávat své hříchy a ví, že jsou lidé slabí, protože je rozdíl mezi tím, když někdo něco slyší a když poslouchá. Ano je mezi námi jistě i mnoho těch, kteří sice vyslechnou, ale pak si ten svůj život žijí zase podle sebe, jenže takový člověk se s Bohem naprosto míjí a také z něho nemůže čerpat, protože ještě neposlouchá jeho hlas a neřídí se jím. A takový člověk ani nemůže obstát před Boží tváří.
Ach Pane, jak je těžké, nežít jen má dáti dal, ale zcela tě následovat, jenže to je jediná cesta, aby člověk mohl být spasen a zachráněn. Zdá se nám to těžké? Jistě ano, tak začněme třeba od drobností.
Marcel Javora nám ještě v semináři vyprávěl, že když byl ještě za mladých let na brigádě v obchodě a přišla tam jedna paní, která měla takovou hádavou náladu a chtěla vyvolat spor, tak když došla k němu, tak na něj něco zabručela, že ti mladí dnes nejsou vůbec ochotní a vůbec a on mě řekl: a v tu chvíli jsem ji to chtěl také vytmavit, ale pak jsem si řekl, když já na ni budu také takový, tak ona si ten svůj hněv a zlost ještě více přiživí a dalšího člověka, kterého potká, tak to na něj vylije. A pak jsem si vzpomněl, jak Pán řekl: milujte své nepřátele. A tak jsem paní řekl: omlouvám se, vždyť se nic tak hrozného nestalo a ona roztála a vylila si srdce, protože řešila těžkou situaci v rodině. Ano, jak někdy stačí málo, aby se to zlo dál nerozšiřovalo a to myslím může každý z nás a tím dorůstáme do Boží lásky a vězte, až ji budeme nejvíce potřebovat, tak Pán nám to vrátí.
A konec dnešního evangelia hovoří i o tom samém v tom praktickém, co nechceš, aby druzí dělali tobě, tak nečiň také jim. Jakou mírou měříš, jak moc se otevíráš Božímu slovu, tak takovou mírou bude také naměřeno tobě a mnoho nesuďme, protože kdybychom i my měli být souzeni podle našich vlastních soudů, tak neví, jak bychom dopadli.
A také odpouštějme, ne kvůli druhým, ale kvůli sobě, protože ten, kdo si v sobě živí zlobu, tak je jí plný a ta zloba vychází z něj. Naopak ten, kdo v sobě živí pokoj a Boží lásku, tak také ten pokoj a láska bude vycházet z něj a asi nikdo z nás nechce být vedle někoho, kdo se celý život tváří jako kakabus.
Amen