Liturgické texty: 1. čtení: Ex 12, 1-8. 11-14
2. čtení: 1 Kor 11, 23-26
Evangelium: Jan 13, 1-15
Možná si to ani moc neuvědomujeme, ale dnes slavíme mši svatou, všech mší svatých, protože Pán Ježíš právě na zelený čtvrtek slavil první mši svatou v dějinách světa a v dějinách rodící se církve. A ta dnešní mše svatá není jen vzpomínkou na onu událost, ale je to její zpřítomnění. Ostatně každá mše svatá je zpřítomnění této události ve večeřadle, ale ještě to o to víc platí o Ježíšovi smrti na kříži, protože to se především zpřítomňuje při každé mši svaté. Protože Kalvárská oběť při mši svaté je naprostý střed a centrum mše svaté, tak tam jde především o to, že jsme s Kristem na Kalvárii.
A tam máme být při každé mši svaté, ale dnes jsme v evangeliu slyšeli, že Ježíš udělal ještě něco nad rámec toho všeho, a to, že odložil svrchní šat a začal učedníkům umývat nohy. A zkusme si to představit, že místo těch učedníků tam sedíme my a najednou Kristus poklekne u tvých nohou a začne je umývat. A asi víte, že v Ježíšově době toto byla otrocká práce, která nebyla nikomu příjemná, a nikdo by to nedělal. A On to udělal a tak vlastně Ježíš poklekl ještě pod úroveň člověka, protože On se snížil pod výšku normálního člověka, tak vlastně tak pokračuje v ponížení, kdy se Bůh vtělil do člověka, aby nás zachránil. A dělá to proto, aby pod každého člověka jakoby mohl vsunout svá záda, aby mohl nadnášet to, co člověk nese jako svůj kříž v životě. Ježíš podepírá naše břemena, a jestli máme někdy pocit, že život je těžký a my máme někdy obrovské těžkosti, tak vězme, že Ježíš nám velmi silně pomáhá je nést, aniž bychom to často tušili. On z té tíhy nese většinu a někdo by možná řekl, ale já je mám takové, že na mě asi zapomněl, ale to nevíš, co bys nesl, kdyby tě Kristus nepodepíral. Víte, že lidé se často hroutí, až k sebevraždě, před těžkostmi svých životů. Ale On nás stále podepírá a to dokáže jen velká láska, ta největší, jemu není jedno ani sebemenší maličkost z našich těžkostí.
A potom, co toto udělá, že se takto pokoří pod člověka, tak dělá ještě něco většího a absolutního, On se bezezbytku těm lidem a tedy i nám vydává. Dává se do posledního zbytku. My se chceme taky nějak dát, vždyť víme, že láska je dávání, ale bezezbytku? Darovat se bezezbytku? Zkusili jste to někdy? To znamená, že člověku nic nezbude? Člověk, který se rozhodne nějak darovat, tak říká, ale já mám přeci také nějaké svoje práva. Ale Ježíš se naprosto všech svých práv vzdává a dává se opravdu bezezbytku. Nenechal si ani kapku své krve, ani kousek svého těla, nenechal si nic, všechno daroval, a to je láska. A člověk se na to dívá a říká si: na světě dokonalá láska neexistuje. Vzpomínám si na jednu paní, která mně říká: Pane faráři, lidi jsou zlí. No, je to pravda, vždyť i nás Ježíš nazývá zlým pokolením. Říká, třeba, že jste zlí, tak dáváte svým dětem dobré dary, nazývá nás zlými, takže ta babička se úplně nemýlí, ale na světě existuje dokonalá láska. A kdyby ji neměl žádný člověk, tak ji má Kristus. Ale i lidé jsou schopni do té lásky dorůst a mít tu lásku dokonalou a to jsou svatí. Ti, kteří prošli životem a stali se svatými. Na světě dokonalá láska existuje. A i kdybychom ve svém životě nikdy dokonalou lásku neuviděli, tak tu Kristovu, která stále trvá, tak tu můžeme a máme mít před očima stále. A nebyla to jen slova, On to udělal, vždyť Ježíš říká: nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo za své bližní položí život. A On to udělal a chce nás k této lásce přivést. On nás chce v ní zdokonalit, a jestli se nám někdy podařilo někomu důsledně prokázat lásku, tak to bylo v jeho síle. A člověk na to sám nemá, to může jen, když je spojen s Kristem. A to bez něj nejde, vždyť i Petr říká: Pane, položím za tebe život a Ježíš mu říká: Petře, život za mě položíš? Vždyť dřív, než dnes kohout zakokrhá, tak třikrát mě zapřeš. Petr nevěděl, že na to člověk sám ze sebe sílu nemá. Byť by tisíckrát chtěl a Ježíš to ví, a proto posiluje Petra a učedníky a nás a dělá to tak, že sám se nám dává skrze svaté přijímání, skrze eucharistii a vstupuje do nás a to už člověk nemá jen svoje vlastní síly, ale to už má také jeho síly a to je rozdíl. On je najednou v nás. A dělá to také v tom večeřadle, vědom si toho, že oni ještě nejsou zralí v té lásce. A rovněž i nám se dává v tomto večeřadle, tady v tom našem kostele, vědom si toho, že ani my nejsme zralí v jeho lásce a přesto se nám dává. Pane, nezasloužím si, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena. Nezasloužím si, já to vím, ale já ho potřebuji, protože sám do lásky nikdy nedorostu. Jenom s ním.
A to je úžasná myšlenka dnešního večera, kdy Ježíš se dává těm svým učedníkům ve večeřadle. On jim dává svaté přijímání sebe, to bylo první svaté přijímání v dějinách lidstva. On se jim dal a vstoupil do jejich nitra. A víte také, proč to udělal? On si byl vědom, že oni jsou tak nedokonalí v lásce, že od něho utečou. Písmo říká: budou bít pastýře a ovce stáda se rozprchnou. To se potom do písmene stalo v Getsemanské zahradě. Oni nedokázali zůstat s Ježíšem, protože nebyli zralí v lásce, ale víte, co je úžasné? Ježíš dokázal zůstat s nimi. Oni od něho utekli, ale ve svém nitru si stejně Ježíše odnášeli, vždyť byli po svatém přijímáním. Chápete, oni utekli od Krista v Getsemanské zahradě, ale téhož Krista měli v sobě, a to je to Ježíšovo milosrdenství. On ví, jak jsme nedokonalí v lásce, že v tom jsme strašně slabí a ví, že my u něho nedokážeme setrvat, trvale a věrně, tak jak by si zasloužil. Jak by to bylo správné, ale On dokáže zůstat s námi. A to se děje po každé mši svaté, kdy si ho odnášíme, tam kde žijeme a přes všechnu naši nedokonalost nás neopouští. Pořád je s námi a pořád nás vede a říká: neskonči s tím, chtěj, snaž se, miluj, snaž se o lásku každý den. Neboť nemá větší lásku ten, kdo za své bližní položí život. A my to musíme dělat v maličkostech. Protože až to jednou Pán po nás bude chtít doopravdy, tak bychom to neuměli.
Tak se o to snažme.
Amen