Liturgické texty: 1. čtení: Iz 52,13 – 53,12
2. čtení: Žid 4,14-16; 5, 7-9
Evangelium: Jan 18, 1 – 19,42
Milovaní,
obřady Velkého pátku v sobě skrývají mnoho kontrastů mezi tím, jak svět vnímá Bůh a jak svět vnímají lidé. První je sláva. Co je sláva podle lidí? No většinou, když ti někdo řekne: dobře jsi to udělal, můžeš být na sebe hrdý. A co je sláva podle Boha? Kříž. Oslavils mě Bože a ještě tě oslavím a zde Ježíš mluví o svém ukřižování. Skrze kříž se vstupuje do Boží slávy. A to je často pro nás lidi něco naprosto nepochopitelné i apoštolové to tak měli. Jidáš, když viděl Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma, tak si řekl: já jej trochu popostrčím, vydám jej zákoníkům a farizeům a On se bude muset prohlásit za krále. Měli to tak i synové Zebedeovy, kdy nakukali své matce, sami se báli, aby Ježíši řekla: Pane, poruč, aby tito moji kluci v Božím království, jeden seděl po tvé pravici a druhý po tvé levici a Ježíš jim řekl: chlapci moji milí to není moje věc, určovat místa, ale můžete pít kalich, který já budu pít, a oni řekli: jasně. A Ježíš jim řekl: dobře chlapci, tento kalich pít budete, ale myslel tím kalich utrpení a nevím, pokud by věděli, co je čeká, asi by od toho rázem utekli. A pak Petr, když Ježíše zatýkají, vytahuje meč a chce jej bránit svým tělem, ale když má přijímat utrpení, aniž by se bránil, tak utíká a následně zapírá. A ano i my jsme pozváni do Boží slávy.
Druhý kontrast je odevzdanost a smíření ve věcech, které nemůžeme změnit. Když Ježíše zatkli, očerňovali a hledali příčiny, za které by jej mohli ukřižovat, tak Ježíš většinou mlčí a přijímá to, protože moc dobře ví, že ať by řekl cokoliv, ať by udělal sebemocnější čin, tak by to jejich smýšlení naprosto nezměnilo. Na druhou stranu, kdy Ježíš může udělat i sebemenší skutek lásky, tak jej vykoná. Např. na kříži odpuštění lotru po pravici.
A lidé? Když nás někdo očerňuje, tak často bojujeme s těmi větrnými mlýny, snažíme se stále vysvětlovat marné věci, snažíme se převychovávat dospělé lidi k obrazu svému, ale když má být člověk zdravě náročný na děti a dospívající, tak to nedělá. Správně Ježíš, podotknul na křížové cestě, když jej oplakávaly ty jeruzalémské ženy, aby plakaly spíše nad sebou a nad svými dětmi, protože tady něco můžou změnit, než nad ním, když se vydává za spásu světa a tato cesta již nešla změnit.
Ano, první ze sedmi darů Ducha svatého je moudrost a moudrost není o tom, jak je kdo chytrý, nebo hloupý, ale o správném rozlišení věcí řešitelných a neřešitelných a za ty neřešitelné se má především modlit a s řešitelnými něco dělat. A my lidé to děláme často úplně naopak, zabýváme se věcmi, které ovlivnit nemůžeme, přeme se o nich, debatujeme, bezúčelně jimi ztrácíme čas a pak nám často unikají věci podstatné, které bychom měli dělat a na ně odpovídáme, že nemáme čas, protože se zabýváme tím pro nás důležitým, ale nakonec naprosto zbytečným.
A třetí je láska. Ano i člověk miluje, ale většinou dokud, dokud jej ten druhý nezradí, neopustí, dokud z toho má nějaký prospěch. A Bůh, ten miluje do krajnosti a všechny lidi bezezbytku a do poslední kapky krve. A když na kříži dává Marii za matku Janovi, tak to není proto, aby se o ni Jan postaral, aby ji zabezpečil, vždyť za nedlouhou dobu sama Matka Boží měla být nanebevzatá, ale proto, aby se stala matkou a přímluvkyní nás všech. Ano i na kříži, v těch největších bolestech, těsně před svým pozemským skonem Ježíš myslí na nás a ne na sebe, a to je ta pravá láska. A když pak řekne, žízním, tak to není proto, že by měl sucho v krku, to už měl několik hodin, ale proto, že žízní, aby ta jeho láska byla opětována, On žízní po tom, aby každý z nás k němu hledal vztah a ne kvůli němu, ale kvůli sobě, protože jen skrze Krista se my sami naučíme opravdově vydávat a rovněž i opravdově milovat, to je skryto za tím slovem žízním a za tím jaký je rozdíl mezi láskou Boží a láskou lidskou.
A když řekne: dokonáno jest, tak tím je potvrzena ta láska až do úplné krajnosti, až do poslední kapky Boží krve. Ano, zde je největší kontrast mezi Bohem a člověkem a my, pokud chceme Krista opravdu následovat, tak musíme dorůstat skrze utrpení do Boží slávy, protože ta sláva lidská je naprosto pomíjivá a neznamená nic, to je nejlépe vidět v kontrastu Květné neděle a Velkého pátku. Pak v odevzdanosti se, a smíření.
Ano, Boží zákon je na nás náročný v mnohých věcech, ale jsou chvíle, které člověk musí především přijmout s tím vědomím, že zde již lidské síly nestačí a pak je zde Boží láska, která se především obětuje a všechny křivdy zahladí. A tak Tě Pane, prosím, nauč nás do všech těchto rozměrů dorůstat.
Amen