Liturgické texty: 1. čtení: Sk 5, 12-16
2. čtení: Zj 1, 9-11a. 12-13. 17-19
Evangelium: Jan 20, 19-31
Není beznadějnější situace, než ta, kdy učedníci spolu sedí po Ježíšově ukřižování. Život lidský je bez Boha beznadějný. A když pak přišel ten Spasitel, který nám mohl pomoci, tak jsme jej zabili. A to je situace, kde už žádná naděje není. Člověk už se z tohoto pohledu nediví těm učedníkům, kteří byli tak rozčarováni a zklamáni a tak se ocitli v té situaci úplné beznaděje, že se zavřeli za těmi dveřmi.
To je vlastně první věc, o které mluví úvod dnešního evangelia, zavřené dveře. Dveře, za kterými se ocitá každý člověk, který je bolavý, zraněný. A je zajímavé, že žádné zavřené dveře nejsou žádnou překážkou pro Boží slitování. To, co je překážkou pro Boží slitování, je pýcha a tvrdost lidského srdce, když si člověk myslí, že Boží slitování nepotřebuje. Třikrát v tom dnešním evangeliu zazní pokoj Vám. Proč? Dvakrát těm učedníkům, kteří pro samou radost nemohli uvěřit a pak ještě jednou Tomášovi.
A protože to stále znovu potřebujeme slyšet a zakoušet, protože naše srdce je nepokojné, jsme lidmi, kteří jsme roztěkaní a zmateni. Kteří stále znovu jsou zatíženi svými starostmi a bolavými věcmi. My tolik potřebujeme to Boží slitování zakoušet právě přes dotek Božího pokoje.
Bůh se nás ujímá a touží nás zbavit břemen, zbavit nás všeho bolavého a dát vytrysknout životu v našem vlastním srdci, protože těmi největšími překážkami v našem životě nejsou lidé kolem nás, ale jsme to my sami sobě v místech, kde nepustíme ten Boží pokoj do svého nitra. Tím si ubližujeme, tím se stáváme lidmi neschopnými přinášet Boží radost, pokoj, lásku druhým. A náš život bez toho nemá smysl.
Ježíš, když řekl učedníkům: pokoj Vám a ukázal jim ruce a bok, tak říká: jako Otec poslal mě, tak já posílám Vás. A to je velmi důležitá věta, protože život můj i život tvůj je posláním. Já jsem poslán pro tebe, ty pro mě, pro druhé, pro lidi kolem nás s tím poselstvím milosrdenství. Ježíš, když řekl: jako Otec poslal mě, tak já posílám Vás, tak dechl na ně a řekl jim: přijměte Ducha sv., komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny. Co to znamená?
Že to naše poslání spočívá především v tom šíření Božího odpuštění, Božího slitování, které má právě tu podobu přijetí a sounáležitosti. Toho, že nenecháme bolavého člověka samotného, že nám není druhý člověk lhostejný. Že začínáme tím, že znovu a znovu žehnáme, každému, se kterým se setkáme. Přejeme dobro a ne zlo, a to nejsme schopni ze sebe, ale pouze ze zvláštní milosti Ducha, který v nás působí jistotu odpuštění. Když sám vím, že mě Bůh přijal a naplňuje mě pokojem, tak to automaticky šířím kolem sebe.
Nebyl tam Tomáš a pro nás z odstupu dvou tisíce let je to velmi důležité, protože kdyby tam byl, tak spoustu toho, co bylo řečeno Tomášovi, bychom neměli ani my. Jenom možná těm ostatním deseti to bylo líto a možná mu měli i za zlé, že on jim nechtěl uvěřit.
Takto to mezi námi je, máme představu, jak to má být. Kde jsi byl, Pán přešel. Jó dokud neuvidím, neuvěřím. No prosím tě, vždy jsi byl beran a tobě není pomoci. My si neumíme ani představit, co se tam odehrálo mezi těmi apoštoly a Pán to velkoryse nechá proběhnout. Všechna ta naše nedorozumění a zklamání z těch našich představ, protože pro Něj, že věci jsou jinak, než my si myslíme, tak to není vůbec problém.
Naopak dokonce si myslím, že někdy záměrně dopustí, že jsou věci jinak. My nevíme, jestli Tomáš měl legitimní důvod tam nebýt. A proč by neměl? Třeba šel navštívit svou rodinu. Třeba byl tak zklamaný, že nechtěl být ani s těmi učedníky. A třeba byl tak zraněný ve své lásce k Pánu, že prostě chtěl být sám. To nikdo neví. Ale důležité je, že Pán to toto všechno použil. A že když si Tomáš přál vidět, tak viděl. Když si přál dotknout, tak se mohl dotknout. Víte, to je ta pokora Ježíšova, ve které se každému z nás dává poznat, jak potřebujeme. Ten problém není v tom, že by nám Bůh něco nedal a neprojevil svůj dotek lásky nám ve způsobu, který je pro nás přijatelný, problém je, aby člověk chtěl se s Tím Ježíšem setkat. Aby po něm toužil. Nakonec ta Tomášova vyjádření jsou vyjádření spíše zraněné lásky. A ty jeho pochybnosti ve víře jsou vlastně cestou k víře.
Víte, když někomu je hodně jasno v té víře, tak vlastně možná ani nevěří. Člověk musí ledacos ve svém životě zpochybnit, aby ta jeho víra se stala vírou dospělou. Aby nezáležela na lidech, na formulkách, na obřadech, na situacích, ale skutečně na živém Bohu, který s námi spojil svůj život.
Nebuď už nevěřící, ale věřící. Pane Ježíši, jak se to dělá? Jedno je rovněž důležité v té větě. Věřícím se člověk nerodí, ale stává. A víra není něco, co bychom si mohli jako něco uchovat, schovat, jako nějaký předmět po babičce. Je to něco, co buď roste, nebo zaniká. Jeden můj známý řekl: Pán Bůh nemá vnoučata, Pán Bůh má jenom děti, protože každý se v té víře musí zrodit sám.
My můžeme těm dětem pomoci skrze tu naši věrnost a zkušenost s Bohem. Dát jim podíl na té naší zkušenosti. Ale nakonec každý sám musí si sáhnout, musí vyslovit, musí pokročit na té cestě víry, pokud skutečně chce. A že pochyboval, tak to asi v té chvíli bylo jenom dobře, protože nakonec se stal věřícím, který řekl to nejkrásnější vyznání, které máme v Písmu svatém. Pán můj a Bůh můj.
Vyznání, do kterého se snažíme dorůstat celý život. Aby Ježíš, byl opravdu můj Pán a můj Bůh. Aby se stal postupně moje všechno. Pak budu žít, jako ten, který uvěřil. A Pán nám chce každému z nás dát zakusit, že je živý, přítomný, pro nás ukřižovaný. Proto si nechal ty rány, ale pro nás také vzkříšený. Že je přítomný ve všem, co prožíváme. A záleží opravdu na nás, jestli budeme o ten dotek Božího milosrdenství stát každý den, znovu a znovu.
Amen