Liturgické texty: 1. čtení: Sk 13, 14. 43-52
2. čtení: Zj 7, 9. 14b-17
Evangelium: Jan 10, 27-30
To dnešní evangelium je sice velmi krátké, ale přitom nádherné, protože je plné naděje. A Ježíš užívá nádherného obrazu ovečky. Ve svaté zemi pastýř, který měl na starost nějaké ovečky, tak je navečer většinou zaháněl do společného ovčince, kde byly i ovečky od jiných pastýřů. A ráno ti jednotliví pastýři přicházejí, a protože se ty ovečky v noci pomíchají, tak je musí roztřídit a dělají to tak, že ti pastýři na ně mluví. A ty ovečky znají hlas toho svého pastýře a jdou za ním. To znamená, že i když třeba mluví ti pastýři jeden přes druhého, tak ty ovečky to jasně slyší a dovedou si to rozlišit a každá ta ovce najde svého pastýře, aby zase mohly jít na tu pastvu ten další den.
A to je právě ten příměr, který si zvolil náš Pán. A tady nemá smyslu, abychom se chápali, jako nějaké hloupé ovce, ale abychom to chápali tak, že náš Pán nás chce svolat a svolává nás k sobě. On nás zná a my také slyšíme jeho hlas. A On nás vede životem, abychom měli dostatek toho, co potřebujeme a to je ta pastva.
A co potřebujeme? Potřebujeme něco pro své tělo, ale také něco pro svoji duši. A On to ví. A když se jej budeme držet, tak nám to dá. Na jednom místě Ježíš říká: hledejte nejprve Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno. To je věta, které máme věřit.
A pevně věřím, že když si člověk vezme za své hledání Kristova hlasu, i když často není snadné jej rozeznat, tak to bude velmi dobré pro můj i jeho život. A není snadné to vždy na tomto světě rozeznat, protože tady zní moře hlasů. Zní tady hlas veřejného mínění. Zní tady hlasy politických slibů. Zní tady hlasy různých diktátorských slibů. Anebo reklam, nebo toho, co si lidé myslí, že je správně, kdy si to myslí všichni a ono to může být úplně špatně, když náš pastýř to říká jinak.
A slyšet jeho hlas znamená na něj reagovat a říci: toto mě zajímá. Mě nezajímá těch x hlasů, protože to je nic. Mě zajímá hlas mého pastýře, a to je Ježíš. A On nás vede životem, až do cíle a o tom cíli mluvilo dnešní druhé čtení. A v tom druhém čtení je popsán cíl té cesty, kam nás náš pastýř vede, protože se zde mluví o nebi.
A co se tam říká? Je tam nespočetný zástup ze všech těch národů, které stály před trůnem a před Beránkem. To je obraz, ve kterém se připomíná základní pravda víry, že Bůh chce spasit všechny lidi. Všechny národy. Je tam obraz na všechny národy, protože za každého člověka Ježíš zemřel, zaplatil. To nás může opravdu naplnit nadějí, když myslíme na své přátele, kteří třeba ještě víru nemají.
A potom je tam řečeno, že byli oděni bílým rouchem. Bílé roucho, to nám může také něco připomenout. Dostáváme jej při křtu, ať jako malé dítě, nebo i dospělý. Jako dospělý, když křest přijímám v dospělosti. A tady je řečeno, že byli oděni bílým rouchem. A když se při křtu dostává ta bílá rouška, tak ten, který křtí, říká: Bůh tě oblékl v Krista a učinil z tebe nového člověka, bílé roucho, ať je znamení této důstojnosti, abys ji uchoval neporušenou až na věky a donesl ji bez poskvrny až před soud našeho Pána Ježíše Krista.
Toto nad námi zaznělo a roucho bez poskvrny, znamená život, který máme prožít ve věrnosti, víře a ve věrnosti svému svědomí. A to je zase naděje pro všechny, protože každý může žít podle svého svědomí. A o co více my, kteří již známe Boha a jeho Syna Ježíše Krista. Žít ve věrnosti křesťanského svědomí je být oděn bílým rouchem.
A potom je tam řečena ta otázka, kdo jsou tito zde? A odpověď: to jsou ti, co přicházejí z velikého soužení. No to slovo nemáme rádi, soužení, jejda. Víme, že to je nepříjemné. Soužení je totiž slovo, které v sobě obsahuje dlouhodobost. Když má člověk v sobě nějakou bolest, tak ona většinou přestane, ale soužení, tak to je stále.
A to je trpění pro Krista ve zkouškách a pokušeních, které dnes a denně zažíváme. A znamená to dnes a denně zápasit se svými pokušeními a často to znamená, že s nimi i prohrávám, ale mám stále tu touhu se změnit a nebýt v tom lhostejný. Křesťan neustále zápasí a je to dobré, protože pokud ne, tak to znamená, že jim podléhám a že s tím nechci nic dělat.
Ježíš říká, že pokušení nevyhnutelně přicházejí. Nevyhnutelně každý den. A chce se Vám bojovat? No nechce, mně také ne, ale je to nutné. To je soužení. Proto tvrdím, že to soužení zažívá každý člověk, který bojuje o víru, věrnost, žití podle Desatera a církevního patera a to jsou velké věci. A to jsou ti, co přicházejí v tom obrazu nebe, před tu Boží tvář a jsou zachráněni, protože roucho si vyprali v Beránkově krvi.
Boží paradox, protože krev je červená, ale oni si to roucho doběla vyprali v té Beránkově krvi. V Písmu je psáno v 1. Janově listu, že krev Božího Syna nás očišťuje od každého hříchu. Ale všimněte si, že zde je zdůrazněna nejenom činnost Boží, ale také činnost lidská. Zde je psáno, že oni si to roucho vyprali a není zde psáno, že jim bylo vypráno.
Co to znamená? Co je to za obraz? Vyprat si roucho v Beránkově krvi, znamená odpovědět na nabídku po té Kristově oběti sáhnout, pokorně, ale s odvahou. My potom saháme pokaždé, kdy se účastníme mše svaté, protože jsme očišťováni při mši. Vždy si člověk vypírá to roucho, když jde ke svaté zpovědi. Anebo když lituje svých hříchů v modlitbě soukromé. Neustále si pereme roucho v Beránkově krvi. A potom také, když svůj život ztrácíme pro Krista.
Každá oběť, každá situace, kdy řekneš, Pane, chceš to takto, tak já taky, ne má, ale tvá vůle se staň. Ano i takto se přibližujeme Božímu království. Tak bych Vám přál i sobě, abychom tak činili každý den a byli jako ti, co dnes a denně slyší Boží hlas a podle něj se řídí.
Amen