Liturgické texty: 1. čtení: Sk 15, 1-2. 22-29
2. čtení: Zj 21, 10-14, 22-23
Evangelium: Jan 14, 23-29
Dnešní evangelium začíná slovy. Kdo mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A i my často začínáme. Jestliže mě máš rád, tak pro mě uděláš to a to, neboli jestliže mě máš rád, očekávám od tebe, že se budeš chovat tak a tak. Takto často lásku bereme, jako něco, co druhého podmiňuje a zavazuje, protože každý z nás na tomto světě touží být milován a obdarován. A pokud se nám to nedostává, často druhého vydíráme a požadujeme, aby lásku vůči nám projevil tak, jak my sami chceme.
Tak takto to snad být nemá? Ale vždyť ta první věta z dnešního evangelia zní tomu velice podobně. Kdo mě milujete, budete zachovávat má přikázání. Že by i Pán myslel sobecky jen na sebe? Že by i on z té naší lásky chtěl něco mít? Že by byl stejný, tak jako jsme často my? Že by se chytal těch našich lásek? To snad přeci ani není možné!
Tak, cos tím vlastně chtěl říci, když říkáš: kdo mě milujete, budete zachovávat má přikázání. O co vlastně stojíš? Na čem ti záleží? Nebo, co po nás vlastně chceš?
Kdybychom si prošli pořádně Ježíšovo evangelium, našli bychom asi mnoho příkazů, které dal Ježíš svým učedníkům, a mnohá z nich se právě týkají lásky. Milujte Boha celým svým srdcem a bližního jako sami sebe. Milujte své nepřátele a dokonce máme jedno přikázání, o kterém Ježíš říká, že je to jeho vlastní a že je nové, přikázání, které tady nikdy nebylo. Milujte se navzájem, jako jsem si já zamiloval Vás.
Tak tedy pozor, o to jde Pánu. Jestliže mě milujete, tak milujte také sebe, sebe navzájem, ono to totiž nelze oddělit. Pán není ten, co myslí sobecky na sebe, ale odhaluje tajemství lásky, že buďto miluji, anebo nemiluji. Já totiž nemohu si vybírat, pokud totiž mám rád jeho, tak nemohu mít nerad bližního. Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.
Víš, ó Pane, jak je to těžké s touto podmínkou? Protože milovat třeba někoho v rodině, koho tak úplně nemusím tvojí láskou, to člověk sám ze sebe tak úplně nedokáže a aby se o to aspoň snažil, musí milovat nejprve Tebe. Jen, když se do Tebe zamiluji, začnu také toužit milovat bližního. Zde si tedy můžu říci, že to je opravdu velká síla. Tak já, abych mohl říci, že miluji Pána, musím přitom milovat svého bratra, nebo sestru, ale bratra nebo sestru mohu milovat jenom tehdy, když miluji Pána a začne se odvíjet kruh, který nemá začátek ani konec.
A nakonec z toho špatně vyjdu jenom já, protože se ode mne chce, abych miloval Pána, abych miloval bližního a pak miloval Pána a začne se ozývat to moje já, které v důsledku touží po tom, aby bylo milováno. Jen si to přiznejme každý z nás. Jak si ceníme vztahů, ze kterých také něco máme. A tak zjišťujeme, že se po nás stále něco chce, že se na nás klade nárok a říkáme si: Pane, na to ale já nemám a z nitra se ozve: Bože pomoz! Pán Ježíš řekl: já budu prosit Otce a on Vám dá jiného pomocníka. Tu Ježíšovu pomoc zažívali učedníci pořád. A asi doufám každý z nás někdy zažil, jak se žije v blízkosti někoho, který je plný lásky a víry. Potom všechno jde snadněji. A když já jsem nedokázal odpustit, ale vidím, jak je vedle mě někdo, kdo odpouští, nemohu než já sám neodpustit, když vidím, jak on jedná. A teď si představme, že učedníci žili vedle Ježíše Krista.
Nikdo, nikdy nemiloval tak jako on, nikdo nebyl tak nesobecký a oni vedle něho rostli, aniž si to uvědomovali. On byl jejich pomocí dnes a denně, jenom tím, že s ním byli. Byl pro ně nepostradatelný. Tak se ani nedivíme, že jim bylo trošku úzko, když jim řekl, že musí odejít. A ta věta, kterou jim k tomu řekl: dám Vám jiného pomocníka, možná pro ně nezněla ani tak dobře, jako zní pro nás, protože my už si na Ježíše na tomto světě máknout nemůžeme. Žijeme s ním skrze víru v církvi, ve svátostech, skrze modlitbu a Boží slovo, ale Duch žije konkrétně v nás. A tak nám tato pomoc má znít velice lahodně, protože nemusím být na to sám. Dám vám pomocníka, kterého svět nemůže přijmout, protože ho nevidí.
Logické, protože lidé ve světě věří pouze tomu, co vidí, oni si navykli dívat se pouze tělesnýma očima, a když je něco neviditelného, nebo něco, co by měli přijmout vírou, potom to nemohou přijmout, protože toho nejsou schopni. Nedivme se, že neznají Ducha pravdy. Když zvážíme, že žijeme v době lži, jak by mohli znát toho, kdo svět ze lži usvědčuje?
Ale my ho známe. Známe? Známe Ducha? Copak jsme nikdy nezažili, že nám bylo dobře s člověkem, který nás má rád. Že nám bylo dobře vedle bratra, nebo sestry, který nad námi stál ve chvíli, kdy jsme potřebovali pomoci. To Duch svatý je dárce pravé lásky a tak jsme ho zažívali, aniž bychom ho znali a aniž bychom o něm věděli. Ale dnes už víme, že je to Duch svatý, který dá rozechvět srdci nad slovem Písma, který nás usvědčí z hříchu, ale který nás také povzbudí ve společenství bratří a sester. Už víme, že je to Duch svatý, který nám dává radost, která převyšuje radost tohoto světa, která se nám projevuje především po každé zpovědi a po každém přijímání. Takže známe ho? Alespoň trochu?
On přece přebývá ve Vás a bude ve Vás a to je další Ježíšův příslib, že to, co jsme prožili, není konečné. Vždyť křesťanovi se stále více otvírá naděje. Jsme lidé naděje, protože to, co nás čeká, je lepší než to, co prožíváme. Vždyť Ježíš nám slibuje, že nás neopouští navždy, ale že se s ním znovu setkáme. Ale to není celé, protože ten, kdo má pevnou víru, ten se Ježíšovi přibližuje už zde na zemi a Ježíš říká: kdo je ve mně, je v mém Otci a dokonce i Duch svatý bude vycházet z něho, podobně jako vycházel z našeho Pána.
Protože jestliže svět nepoznal Krista tělesnýma očima, má jej poznat skrze nás. Na to má právo a my skrze dary Ducha jej máme zprostředkovat i druhým, tak kéž jsme takovými křesťany, kteří se o to dnes a denně snaží.
Amen