Liturgické texty: 1. čtení: Sk 7, 55-60
2. čtení: Zj 22,12-14.16-17.20
Evangelium: Jan 17, 20-26
Tak si představ, přišel včera šéf a zas se do mě obořil. Zas měl ten svůj den, prskal, a tak jsem jej chvíli nechal, ale pak jsem mu to dal, utřel jsem ho, že na to dlouho nezapomene. Aspoň bude chvíli klid, protože jestli se chce do někoho navážet, tak do mě tedy ne.
Tak takto občas reagujeme, když má někdo něco proti nám, něco nám říká, o nás mluví, dotýká se nás, utiskuje, žaluje. Nelíbí se nám to. Každého z nás se to trošku dotýká, když nám lidé křivdí. Více, nebo méně je to vždy, protože myslíme sami na sebe. Jsme na sebe hodně citliví. Máme v sobě to svoje já.
Jenže mít rád, mít rád jednotu, o které Ježíš dnes mluvil v evangeliu, znamená mít rád Boha a mít rád bližního. Jsou jenom dvě lásky, buďto přehnaně milujeme sebe a té lásce se říká sobectví, anebo láska, která na sebe zapomíná. Člověk všechno, co dělá, může dělat buď z lásky, anebo ze sobectví. Ty nejprostší i ty nejvznešenější věci lidského života.
A nedorozumění, nepochopení, nejednota, může začít velmi prostě a jednoduše. Štěpán, jak jsme slyšeli v prvním čtení, kázal. A kázal, protože chtěl, aby lidé uvěřili v Ježíše Krista a oni se s ním začali přít. Vzepřeli se mu, nebyli schopni přijmout, co Duch sv. skrze Štěpána jim říkal. A tak se přeli.
To už jsme zažili také mnohokrát, že se s námi někdo přel. Ten Štěpán se ale přel proto, že mu na nich záleželo. A chtěl, aby uvěřili. My se většinou přeme proto, abychom druhým dokázali, že nemají pravdu. A že tohle si přeci nemůžou dovolit. A pak přišlo na to, že Štěpán zmlkl. Viděl, že řečí jim nedomluví. A oni z nenávisti skřípali zuby a vytáhli ho ven a táhli ho za město, aby ho ukamenovali.
To jsou chvíle, kdy člověk má mlčet. My také dokážeme mlčet i v nedorozumění s druhými, ale častokrát mlčíme, abychom druhým dali pocítit svoji převahu, aby jim to došlo, aby si uvědomili, že jsem lepší, než oni. A takové mlčení spásu nepřináší. A to vrcholné z toho svědectví Štěpánova je jeho modlitba. Pane, nepřičítej jim tento hřích.
Nám hříšným lidem dělá potíž se vůbec modlit za své nepřátele, natož, když zrovna teď mě něčím naštval, tak teď se za něj zrovna budu modlit. Když jsem plný toho a když už se modlím, tak většinou říkám Pane, tak mu to dej poznat. Dej mu to pocítit, ať zjistí, že udělal chybu, ale to není Štěpánova modlitba.
Jeho modlitby stejně jako ta Ježíšova, je plná nezištnosti a skutečné lásky. Bože, zachraň ty lidi, kteří nevědí, co činí. A tak se mohlo stát, že Štěpán, o kterém Písmo vykládá, že byl plný milosti, moudrosti, ducha a plný víry, že dokázal i v těch nejtěžších chvílích života nemyslet na sebe.
A já to nedovedu. Nedovedu a přesvědčím se o tom velmi jednoduše, právě v těch konkrétních událostech svého života. Na těch poznám, oč mně vlastně v životě jde. Jestli mně jde o Boha a spásu těch, co stojí kolem mě, anebo jestli mně jde o mě samotného. A většinou i ti, kteří se vydávají za tzv. dobré křesťany, tak častokrát v důsledku myslí na sebe.
Není to jednoduché vyjít cestou Ježíšovy lásky do života. Vyžaduje to každodenní úsilí, o to zřekni se sám sebe, protože mám-li žít pro druhé, tak to dokáži jenom z Božího ducha. Ten Štěpán byl plný Ducha sv., to znamená, že nebyl plný sebe. A já se divím, když jsem plný myšlenek, zájmů, řečí, plný sebe. O sobě o tom, co se děje kolem mě, že najednou, když se mě někdo dotkne, tak to nezvládnu. Jediná cesta jak to zvládnout je den co den dospívat do Boží lásky a to krůček po krůčku.
A tak Tě Pane, prosím o toho Ducha, který přináší lásku. Který učí člověka umírat ve svém sobectví, abych se jednou naučil tomu, co apoštol Pavel, kterému Štěpán vyprosil obrácení a který napsal, že pravá láska nepočítá křivdy, že na sebe zapomíná, že nemyslí jen a jen na sebe, ale žije pro druhé. Pane, nauč mě této lásce a dej mi trpělivost, jak sám se sebou, tak i s těmi, které mně dnes a denně posíláš do cesty, i když vím, že mně to půjde pomalu, jen krůček po krůčku.
Amen