Liturgické texty: 1. čtení: Zach 12, 10-11
2. čtení: Gal 3, 26-29
Evangelium: Lk 9, 18-24
Ta dnešní otázka, za koho mě lidé pokládají, není míněna tak, že by se Pán Ježíš chtěl něco dozvědět, On to věděl, On totiž vidí do člověka a On ví, ale ta otázka je vrcholně pedagogická, protože On se ptá kvůli nim. A stejně tak se ptá také nás. Tu otázku musíme vztáhnout také na sebe a položit ji sobě, protože On nám ji pokládá. Za koho mě pokládáš a kdo pro tebe jsem? Ptá se Ježíš. A je velmi důležité dát na tuto otázku odpověď. A dokonce ne jenom jednou, ale vícekrát ve svém životě tuto svoji odpověď dát znovu, a to proto, že náš vztah ke Kristu se vyvíjí, a to celý život.
A Ježíš také říká, jaký ten jeho život má posloupnost a zve nás k následování a je dobré si tuto posloupnost zapamatovat. Mnoho trpět, být zavržen, zabit a třetího dne vzkříšen. A rovněž říká: že cesta, která čekala jeho a kterou šel, čeká také nás. Půjdeme-li za ním, bude to nutně znamenat, nejprve utrpení plynoucí z toho, že budeme zavrhováni od lidí. A má to svoji logiku, jak za chvíli uslyšíme.
Nutně to bude znamenat, že někteří druzí nás budou nenávidět, zabíjet, ať už pohledy očí, ty umí někdy vraždit, nebo mečem sdělovacích prostředků, anebo jiným druhem nenávisti a dokonce možná i některé z nás i fyzicky zabijí, tak to vždy bylo. Proč? No protože my budeme zavrhováni od lidí, protože máme úplně jiné zákony a zákonitosti života, než mají lidé tohoto světa. Budeme zavrhováni od lidí a neděje-li se tak, tak je to proto, že nežijeme jako křesťané, anebo tak žijeme, ale důsledně to skrýváme před zraky tohoto světa, protože nechceme být nenáviděni a to proto, že to bolí.
Život dětí světla má jiné zákonitosti, než život tohoto světa. Lidé tohoto světa, protože žijí jinak, nás budou považovat za hlupáky. Nebo přinejmenším za lidi zpátečnické, jak se říká nemoderní. Nutně, to musí přijít a má to logiku. Proč? Protože nás Ježíš učí, kdo chce život zachránit, tak musí jej ztratit. Tomu musíme porozumět, tak na to pojďme opačně, co to znamená chtít si život zachránit? To jsou právě zákonitosti tohoto světa, oni si chtějí život utrhnout. Uchvátit z něho všechno, co se dá. Vyždímat ho, tak jako přírodu a všechno, co nás obklopuje. Já to ještě řeknu jinými slovy, chtít si život zachránit znamená dělat všechno proto, abych se měl dobře. Někdo si řekne, ale to přeci není nelegitimní chtít se mít dobře a jistě, ale ne za každou cenu. Ale člověk tohoto světa se bude vždycky chtít mít dobře  a bude používat všechno kolem sebe k tomu a dokonce, a to je ta hrůza, on bude i druhé lidi používat k tvorbě svého štěstí.
To je tak strašné slovo používat, když se jedná o člověka. Ale lidé to dělají. A kdybychom to dělali my, tak jsme úplně vedle. Přinutit někoho k tomu, aby mně byl po vůli. A to děláme, a to jsou naše hříchy. Nějak to navléknout, aby ten druhý udělal to, co potřebuji. Na to jsou různé manipulace, ale musíme se toho vzdát, protože to není cesta dětí světla. To je chtít si život zachránit, to je chtít si vybudovat svoje štěstíčko, a to je špatně. To je totiž pravý opak lásky někoho používat.
Jenomže člověk tohoto světa použije cokoliv, aby si vybudoval svoje štěstí, např. chci to a to, tak si to ukradnu. Mám na mysli, jednu rodinu, pěstují česnek, aby si něco vydělali, a každý den jim tam jde někdo krást. Přestavte si práce vašich rukou a pořád tam někdo krade. A nemusel by, říká mně ta paní, že přijel člověk hezkým autem dobře oblečený a kradl, protože si řekne, já to chci, tak si to vezmu. Ale to je úplně odlišné než zákonitosti Božího království.
Nebo chci dosáhnout toho, nebo onoho, tak zalžu, pomůžu si lží. To nemůže dělat člověk Božího království. A jestli to děláme, tak nežijeme jako děti světla. Reklamy, které jsou kolem nás, jsou lživé skoro všechny. A my jsme si na to tak zvykli, že už nám to ani nevadí. To je chyba, protože to je způsob lidí tohoto světa. Není to náš způsob a nesmí být.
Nebo chci změnu ve svém životě, jestli se mně nedostává toho, co bych chtěl, tak opustím svoji rodinu a vezmu si někoho jiného. To jsou zákonitosti tohoto světa. To je budování svého štěstí. Nebo někdo mně stojí v cestě, ať třeba se má lépe, než já, tak mu závidím, nebo nějakým způsobem o něj zakopávám a nemohu jej vystát, tak jej zničím pomluvou. Zákonitosti tohoto světa.
Vyčítá mně něco moje svědomí? Tak budu ukazovat na hříchy jiných, abych sám sebe přesvědčil, že se mnou to ještě není tak zlé. Jak naivní a jak častá pomůcka nás lidí, ale to není styl dětí světla. Jestliže proti těmto zákonům stojí děti světla úplně opačně, tak budou zavrhováni, od druhých lidí. A budou nutně a zcela zesměšňováni a probodáváni mečem posměchu a pohrdáním v arénách tohoto světa. A zde nelze obstát a budeme považováni za blázny i od obyčejných lidí, od kolegů v práci a od spolužáků.
A musíme znovu říci, že pokud se tak neděje, tak může to být tím, že jsem se přizpůsobil, ve snaze zachránit si život, anebo jsem se s tím skutečně skryl. A co s tím udělám? Přijmout na sebe kříž, tak to není lehké a já znovu tvrdím, že žít s Kristem, tak to není pro zbabělce. To je pro lidi odvážné. Křesťané si nesjednávají spravedlnost mečem, slovy, anebo tím fyzickým, nejsou slaboši, naopak to vyžaduje obrovskou sílu ducha, vzdorovat tomu, o čem jsem mluvil. A musíme v té síle stát a prosit o ni a pak ji dostáváme, když o ni prosíme, protože Bůh o nás ví. A říká: šel jsem touto cestou, a jestli chceš dojít vzkříšení, tedy cíle, tak pojď za mnou. Kdo by si chtěl život zachránit, ztratí ho, kdo svůj život, umí ztratit pro mě a pro evangelium, zachrání si ho.
Amen