Liturgické texty: 1. čtení: Gn 18, 1-10a
2. čtení: Kol 1, 24-28
Evangelium: Lk 10, 38-42
V dnešním evangeliu jsme slyšeli, že Pán Ježíš je na cestě do Jeruzaléma a cestou se zastaví u svých přátel. A jsou s ním i jeho učedníci, což je důležitá věc, protože nakonec to, co vyslechnou ty dvě sestry, tak se bude týkat především jich. Pravda tenkrát asi moc neposlouchali, co Pán říkal, protože jinak by po Ježíšově smrti a vzkříšení nemusel Petr říci: tak ono také není dobře, že chceme stihnout všechno a zanedbáváme to hlavní. Nejspíš tedy tam moc neposlouchali, co jim tam Pán říkal a spíš se zaměřili na ty vůně, co se tam linuli z té kuchyně a možná by spíš napomenuli tu Marii, že si tam tak hezky sedí, když je jich tolik a mají hlad.
Marta přijala Ježíše, to je veliká věc. Evangelista Lukáš mluví o pěti takových přijetích. Dvakrát Pána Ježíše přijal farizeus do svého domu a vždy podobný scénář, vždy kritizoval Ježíše a posuzoval ho, nic nebylo dobře. Dvakrát mluví Lukáš o tom, že do svého domu přijal Ježíše hříšník a tam z toho byla veselka a na závěr je tam dům přátel. Marta a Marie, kteří jej milují a přesto, to člověka zarazí, že nakonec ta Marta, která jej měla nesmírně ráda, jej nakonec podřídí té kritice tomu svému pohledu na svět a na život, na ty věci jak to má podle ní být. A to by už nám trochu měla svítit červená, protože člověk ani nemusí být farizej a může Pánu Bohu radit jak to s ním má v životě dělat.
Marta pohostila Pána, dokonce i učedníky, ale přitom to skutečné přijetí jaké si Ježíš přál, tak dala Pánu ta Marie, jenom tím, že ve chvíli kdy přišel, tak přestala pracovat a začala se věnovat jemu. Já si myslím, že tam neseděla celý den, asi také měla něco na práci, ale ten rozdíl byl v tom, že ve chvíli, kdy Ježíš přišel, tak Marta začala kmitat ještě více a Marie si sedla.
Ono to není snadné posoudit, protože přikázaní pohostinnosti, bylo jedno velmi silných přikázání ve SZ a dodnes je to v mnohých rodinách tak, že když přijde host, tak první co je třeba se jej ujmout, nabídnout mu něco. Pravda, ale když se staráme víc o jeho žaludek, než o něj, tak to není úplně ono. Nehledě na to, že ta Marta dělala všechno proto, aby se Pán cítil dobře. A On by se cítil dobře, kdyby přestala dělat a šla za ním.
Je tam zajímavá zmínka, že zatímco ta Marta měla plno práce s obsluhou, tak ta Marie si sedla k Ježíšovým nohám. To byl typický postoj učedníka a pro Lukáše to má dvojí význam, jednak protože je to přesně v protikladu té Martě, ale pak je tam jedna důležitá věc, že totiž v židovství bylo ženě zakázáno být učedníkem, v tom smyslu mít mistra a nechat se od něj takto vyučovat. A tady Pán Ježíš překonává jedno staré paradigma, že od dob Ježíšových, jak muži, tak ženy jsme stejně povoláni být na prvním místě Ježíšovými učedníky a pak teprve to ostatní.
Není zde na prvním místě ten, který káže a druhý, který ohřívá guláš. Jsme všichni povoláni k tomu, abychom nejprve nepřehlédli našeho Pána a teprve z jeho blízkosti vycházeli dělat to, co On si přeje.
Ta Marie pochopila, že On je ten, na kterého čekáme, že On je ten ženich, kvůli kterému jsme zde, že není na prvním místě jej obsloužit jako každého jiného poutníka, když On přišel, aby obsloužil nás. A pro nás v církvi je to jedno z velkých pokušení, protože jsme schopni dělat všechno možné a zapomínáme, že napřed je tu On, který nás chce nasytit a chce, abychom mu byli blízko.
Pán nás samozřejmě zve do služby, ale ta služba začíná u Něj. A to ta Marie pochopila. A tak se z ní, jako z první Ježíšovi služebnice, hned po Panně Marii stala nevěsta. A to je ten veliký dar, těch, kteří pochopí, že ten nejdůležitější je Ježíš a pak teprve to ostatní, co děláme. A celá církev zde není na prvním místě proto, aby zde něco organizovala, aby něco dělala, aby sloužila, aby hodně pracovala, ale aby patřila Pánu a stejně tak každý z nás. Protože když jemu patříme a skutečně jsme mu blízko, tak pak ta naše práce má také nějaké ovoce.
A v tom ta Marie dokonce předběhla i ty učedníky, kteří na to přišli až po letnicích. Kdy rozeznali to pokušení sloužit u stolu, tu práci, kterou mohl dělat každý, protože člověk musí poznat, k čemu jej Bůh volá. Jinak totiž bude dělat to, co jej napadne, to co mu jde a nebude dělat to, co dělat má. A především nebude vědět, kdo je. Protože to podstatné se utváří i skrze naši práci tehdy, když vím, komu patřím a proč ty věci dělám. A to je to pravé učednictví, ke kterému Pán zve a zve k tomu i tu Martu, aby se všechna naše činnost zrodila z Ježíšova srdce ne z našich nápadů a z našeho rozumu.
A teď ten evangelista říká, zatímco ta Marie seděla u těch nohou, tak ta Matra měla plno práce s obsluhou. Já si dovedu představit, že ta Marta to tak dělala téměř vždy, byla velmi pracovitá a najednou ji to přišlo líto. Najednou ji přišlo líto, že ta Marie si tam tak sedí a ona by tam chtěla také sedět. Já nevím, jestli znáte ten pocit, jó člověk by si také odpočl, kdyby všichni pracovali, tak jak mají. Člověk by si také našel více času na modlitbu, kdyby někdo udělal tu práci, kterou nikdo jiný neudělá. Člověk té Martě tak rozumí. Ona prostě ví, co je správné, ví, co je její povinnost. Ví, co má dělat a také ví, co má dělat ta její sestra a to už začíná být nebezpečné.
Z určitého pohledu je ta Marta obrazem celého Izraelského národa, který byl tak fascinován Mojžíšovým zákonem a dodržováním Mojžíšova zákona, že toho Ježíše, když přišel, tak jej úplně přehlédli. Viděli zákon a přehlédli Ježíše, kvůli kterému ten zákon byl ustanoven. A tak se může stát i nám, že pro to co děláme, tak již nepotřebujeme ani toho Pána Ježíše. Myslím si, že často děláme moc věcí, které Bůh ani nechce. Ta Marie, ta dá přednost Kristu.
A teď se dá ta Marta do pohybu a spustí tu svoji písničku, plná zklamání, hněvu, potlačených emocí, plná bolesti a plná sebe. A vůbec ji nezajímá, co Pán Ježíš říkal té Marii. Víte, ona tam přiběhne a místo toho, aby se zaposlouchala, jestli stojí za to opustit tu kuchyň, tak má jasno: Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala sloužit samotnou, řekni ji přeci, ať my pomůže. Víte, my také máme někdy pocit, co pro Pána všechno děláme, ale tolik je tam z nás, že by se to dalo krájet.
A Pán říká, že pouze jedno je potřeba, aby každý někdy zakusil, že je bezpodmínečně přijat Bohem a bezpodmínečně milovaný bez ohledu na to, co dělá. A v této lásce začít hledat to, co Bůh chce. Naslouchat mu, jak to napsal apoštol Pavel, On si mě zamiloval, On se za mě obětoval a na jiném místě říká a ve srovnání s ním je všechno nic. I naše práce i naše důležitosti. A tak dovolme Pánu, tak jak zápasilo o to srdce Marty, aby zápasil také o nás, abychom nikomu a ničemu nedali přednost před Ním, abychom na prvním místě se otevřeli tomu jeho přijetí a lásce a ve světle této lásky, abychom poznali, proč tu jsme a co máme dělat.
Amen