Liturgické texty: 1. čtení: Gn 18, 20-32
2. čtení: Kol 2, 12-14
Evangelium: Lk 11, 1-13
Dnešní první čtení byla Abrahámova přímluva za Sodomu a je tam vidět, že Bůh připustí, a já si dovedu představit, že rád připustí to smlouvání, kdy Abrahám se snaží tak nějak nevyplašit Hospodina tou příliš smělou prosbou a postupně snižuje tu laťku, kterou nastavil, hned v té první otázce. To je tak nádherný text a ten bychom si měli zapamatovat, protože ten text je škola modlitby a modlitba to je rozhovor s Bohem. A Abrahám s tím Bohem skutečně rozmlouvá. A samozřejmě se tohoto prvního čtení týká evangelium, protože dnešní evangelium je také o modlitbě, je tam ta modlitba Páně, Otče náš. A častokrát si uvědomím, že tu modlitbu, Otče náš, že jsme na ni tak zvyklí, že už ji ani nepovažujeme za tak velikou a je nám všední.
Ve svátosti smíření tuto modlitbu dávám často jako pokání a už jsem slyšel, tak mi dejte raději něco pořádného, za pokání. Jenže to je takové nepochopení, protože může být něco pořádnějšího, než tato modlitba? V níž je obsaženo všechno, za co se máme modlit a dokonce i ve správném pořadí, těch proseb, jak je máme vyslovit. Když se pomodlíme Otče náš, tak nikdy v té modlitbě neuděláme chybu, když se jej pomodlíme správně, srdcem i myslí poctivě. A kromě toho, že nám tu modlitbu předává sám Ježíš, tak v tom dnešním evangeliu kromě toho přidává ještě dvě podobenství, takové krátké, ale velmi výstižné.
To první je o tom, jak tam přijde ten přítel a on už je s tou svojí rodinou uložený na lože a oni spávali pohromadě, v té době to totiž nebylo tak, jak to máme my, že by každý měl svoji postel i tak by to bylo nepříjemné, kdybychom museli vstát, ale oni byli všichni pohromadě, takže když vstal jeden, tak probudil všechny. Tak to podobenství je o neodbytnosti toho prosícího.
A to druhé je podobenství o otci a synu, který jej o něco prosí. To je zase podobenství o lásce toho dávajícího a ten je nazýván Otcem. Obě věci jsou důležité, Abrahám jak byl neodbytný a Bůh to tak chtěl. Snad proto, že by se Bůh chtěl dát přemlouvat? Je ta neodbytnost důležitá proto, abychom Pána Boha ukecali? Jako, kdyby nechtěl? Tak to určitě není, ale ta neodbytnost je důležitá kvůli nám, protože my často prosíme i o důležité věci, ale prosíme o to, tak ledabyle. Vůbec tam není úsilí. A ta prosba potřebuje úsilí, ne proto, aby přemlouvala dávajícího, ale proto, aby vzrostla touha prosícího. Aby si uvědomil, oč prosí a jak moc to potřebuje a že mu to dává Bůh Otec ze svobodné vůle, protože ho má rád.
A tak nás Ježíš učí nazývat Boha svým Otcem. Před příchodem Krista tomu tak nebylo. Všimněte si, že když se Bůh zjevuje Mojžíšovi v hořícím keři a posílá Mojžíše vyvést Izraelity z otroctví Egyptského a potom se jej Mojžíš ptá na jméno a říká: co jim mám říci? Kdože mě k nim posílá, jaké máš jméno? Tak mu Bůh odpoví, já jsem, který jsem. Neříká mu: vyřiď jim, že tě posílá Váš nebeský Otec. Nic takového tam není.
Ve SZ se Bůh představuje lidu, jako mocný, spravedlivý, všemohoucí stvořitel, milosrdný, laskavý a věrný, ale ne jako Otec. Tak se nikdy nepředstavil před Kristem, tu Boží Otcovskou blízkost nám totiž přinesl až Ježíš. To je až od jeho doby.
A jak to, že my můžeme říkat Bohu Otče? To nám vymohl Kristus tím, že se stal člověkem, jednak že přibil ty naše viny na dřevo kříže, že je na sebe vzal a tím, že vzal na sebe člověčenství, čili stal se členem lidského rodu a pozvedl to lidství na obrovskou úroveň a tím z nás učinil své sourozence. A jestliže jsme Kristovi sourozenci a Bůh je Kristův Otec, tak pak je i našim Otcem. Díky Kristu. A to má svůj důsledek, protože jestliže Bůh je našim Otcem a my jsme sourozenci, tak jestli to skutečně poctivě uvážíme, tak k jakému postoji vůči ostatním lidem kolem nás, nás to musí logický vést, když jsme sourozenci ke vzájemné úctě a lásce.
Kdosi mně řekl, já nemůžu chodit na mše s ostatními, já se modlím a modlím se docela rád a dokonce třeba i v kostele, ale až tam nikdo není. A říkal: já totiž nemůžu snést, že bych se tam modlil támhle s tím a s tím a s tím, o kterých vím, že pomlouvá, nebo s tím, kterého jsem včera slyšel lhát. A když máte sourozence doma, tak také dělají různé věci, tak je to důvod, abych opustil svůj domov, protože včera můj sourozenec zalhal? A my jsme před Bohem sourozenci, tak k čemu nás to musí přivést? Nezapomeňme na to, buďme si toho vědomi, když pokaždé tu svatou modlitbu vyslovujeme. A dělejme to společně, protože jsme všichni bratři a sestry, jak si to náš nebeský Otec přeje.
Amen