Liturgické texty: 1. čtení: Mdr 18, 6-9
2. čtení: Žid 11,1-2. 8-19
Evangelium: Lk 12, 32-48
Dnešní evangelium navazuje na evangelium minulé neděle a to evangelium mluvilo o bláznovství člověka, který se spoléhal na něco, co mu nemohlo přinést trvalou jistotu, vkládal svou energii a očekávání do něčeho, co jej nutně muselo zklamat, a byl nazván bláznem. A to dnešní evangelium pokračuje tady v této myšlence a mluví zase znovu o pokladu v nebi a o připravenosti na setkání s Kristem. A Ježíši jde o to, abychom na setkání s Ním byli připraveni. A Ježíš říká jednu opravdu krásnou větu, a to, kde je tvůj poklad, tak tam bude také tvoje srdce.
Ale, co je to srdce? Srdce to je střed lidské bytosti, to je naše nejvnitřnější já. A zkušenost lidská říká, že srdce potřebuje být někde zakotvené. V něčem kotvit. A je to jeho vlastnost a vždy si něco ke kotvení najde. Řekněme, že samotné to srdce je tou kotvou, ale ona si ta kotva hledá podloží, tam kde by spočinula. A teď jde o to, kde, protože není to jedno, v čem člověk zakotví svoje srdce. Protože například pro loď je kotva jistotou, to způsobí, že po zakotvení ti námořníci mohou jít v noci spát. Ta loď je zabezpečená, když je dobře zakotvená, a to je důležitá věc, protože člověk potřebuje bezpečí tu zakotvenost a proto to kotviště hledá.
Jenomže stane-li se, že zakotví v podloží nedobrém, takovém nestálém, tak je to jistota falešná, protože jdete spát, ale v noci přijde vítr, a když to není dobré místo ke kotvení, tak vás to odvane kotva ne kotva, tak se to šoupe po dně a můžete narazit na útes a loď se potopí. Takže není jedno, kde ta loď to srdce člověka kotví. Když je to podloží nestále, to myslíme, že kotvíme ve věcech, nebo vztazích, které nás zradí a zklamou. Když zakotví člověk svoje srdce tím, že svůj poklad a to co je pro něho důležité a že do toho investuje energii a síly, tak když je to něco, co jej nutně musí opustit, to jsou třeba věci, tak je to zrada. Člověk potom cítí, že jej to zradilo, nebylo to pevné, všechny věci nás opustí. A to neznamená, že bychom věci neměli užívat s radostí, ale musíme vědět, že toto není dobré kotviště. Když někdo kotví třeba v mezilidských vztazích, ale i zde vás může zradit člověk a jeden žalm říká: proklet buď muž, který spoléhá na člověka, protože ten záchranu nezjedná. Lidé nás nezachrání. A i to že ten, kterého miluji třeba nejvíc, mě třeba zemře, tak v tom je vidět, že ani to, není úplně správné kotviště, což je celkem silný kalibr toto zjištění. Není snadné najít místo ke kotvení, které je pevné. Někdo kotví třeba v tom, že si řekne, jsem mladý, jsem zdraví, proč ne, ale najít v tom kotviště je zrádné, protože už ve chvíli, kdy říkám: jsem mladý, jsem zdraví, jsem silný, tak než to dořeknu, tak ukročil jsem již další krok, kdy nebudu zdraví a nebudu silný. Člověk musí toto vědět a kde je tedy moje kotva a člověk musí najít místo ke kotvení, nějaké místo, které mě nezradí a kde mně to neuhne pod nohama, protože přijít do situace, kdy člověk stojí na konci svého života a uvědomí si, že kotvil v něčem, co jej zklamalo, tak to je hrozná situace. To je velké zklamání. Znám jedny lidi, kteří přišli k víře až ve stáří a ta paní jednou řekla: víte, to je hrozná věc, já jsem si teprve teď uvědomila, že obrovskou část svého života jsem kvůli kariéře opustila svoji víru. Opustila Boha, ona kotvila v kariéře. A ona ji samozřejmě ta kariéra taky opustila. Naštěstí alespoň v závěru svého života našla tu kotvu, která je pevná, ten poklad o který nepřijdeš a který se ti nerozpadne, našla znovu Boha. A sv. Augustin říká po svém obrácení: ach proč jsem si tě tak pozdě zamiloval, lásko věčná, protože to, co člověka nezradí je Bůh. A to nám také dává tu odpověď na otázku a co je tím pokladem, který máme mít v nebi, Bůh. Někdo si řekne, že tím pokladem jsou dobré skutky. No, není špatné si to myslet, protože aspoň to člověka vede k tomu, že ty dobré skutky dělá, zaplať Pánu za to, ale úplně přesné to není, protože náš poklad v nebi je Bůh. A to, že potom děláme dobré skutky, to je proto, že tam mám Boha, svůj poklad a v něm mám zakotveno svoje srdce, a když má člověk zakotveno srdce v Bohu, tak to má vliv na jeho život a to je úplně jiné, když má takovou kotvu. A víte proč? Protože pak vás ani kritika od lidí nevykolejí, protože víte, kdo jste a kam směřujete. A jak poznám, že mám kotvu v Bohu? No tak, když si uvědomí, o čem nejčastěji přemýšlím. Asi jako, když máte počítač, tak tam si v analýze můžete najít, jaká činnost nejvíce odčerpávala ten váš počítač. Já musím zjistit, jaká činnost mě nejvíce vytěžuje. A podle toho poznám, kde mám svůj poklad a to znamená, kde mám svoji kotvu. A potom to zkorigovat a říci a je to v Bohu? Protože jestli to bude v Bohu, tak také o něm budu přemýšlet. Já když jsem si to dnešní kázání připravoval, tak jsem se až zhrozil, protože jsem si uvědomil, jak mám málo tu svoji kotvu v Bohu. A říkal jsem si: já vím, že je dobré v Tobě zakotvit a mít Tebe jako poklad svého života, ale jak to mám udělat? A myslím si, že Bůh mě na to říká: chtěj to, ať je to věcí tvé touhy, tuž po tom, chtěj to. A pros za to. Protože to není jednoduché, abys ty sám jsi toto získal, já ti to můžu dát, když to budeš chtít. A vždy, když zjistím, že mě něco od Pána odvádí, tak říkám: Pane, zaujmi mě, aby mě ta věc nezajímala, tolik, abys ty mě zajímal. Učiň Bože, abys ty mě zajímal, víc, než ostatní věci, anebo lidé. Potom budu mít v tobě svoji kotvu a až budu stát na konci svého života, tak půjdu do věčnosti, ale tělem budu stále ještě zde na zemi, třeba v nějaké nemoci, anebo v nějakém stáří, ale srdce již dávno budu mít v nebi u Boha, protože srdcem jsem již dávno v něm kotvil. Takže srdce už tam je. To ostatní tam přijde až na konci mého života za ním. Takže mi křesťané nejsme lidé, kteří by chodili po zemi a měli hlavu v oblacích, my jsme lidé, kteří hlavou i nohama se pohybujeme tady po zemi, ale srdce, to máme v nebi. Tam kotvíme, u Boha. Takže až budeme se dnes při mši svaté a já budu říkat tu výzvu vzhůru srdce a vy na to odpovíte, máme je u Pána, tak ať je to pravda, ať je to absolutní pravda.
Amen