Liturgické texty: 1. čtení: Sir 3, 19-21. 30-31
2. čtení: Žid 12, 18-19. 22-24a
Evangelium: Lk 14, 1.7-14
Kdybych měl shrnout dnešní liturgické texty do jedné věty, tak se tam mluví o skromnosti a pokoře. A my to potřebujeme slyšet, protože jak plyne život, tak na to zapomínáme, na tu pokoru a co to vlastně ta pokora je? Pokora je pravda, ale v té pravdě je také zakomponováno, že vše co máme, tak máme od Boha. Takže ta pravda v pokoře spočívá v tom, že jsme obdarováni, a to neznamená, že nemáme znát svoji hodnotu, ale že ji máme naplňovat.
A v čem tedy spočívá cnost pokory? První krok popisují třeba horolezci, kteří zažili nějaké řádění živlů v horách. Kdy potom, co se jim stěží podařilo vyváznout životem, tak říkávají, že je to přivedlo k pokoře. Ale to je jenom první krok, protože tento způsob je pouze vědomí, že nás něco přesahuje. Ten horolezec si uvědomil, že ta příroda je silnější, než on. A že nad ní nemůže vládnout a že mu šlo o život.
Jenomže to není ještě ta křesťanská pokora. A v čem tedy spočívá? Tak my to co nás přesahuje, nevztahujeme k přírodě, ale k tomu, který je nad přírodou, tedy k osobě k Bohu. A víme, že On nás skutečně přesahuje. A byli bychom možná i schopni říci čím. Ale je to otázka jsme schopni říci čím? Totiž abychom toho byli schopni, tak jej musíme poznat, nebo alespoň začít poznávat. A tady vidíte, že pokora je vždy spojena s vírou a s poznáním Boha.
A když Boha poznáváme, tak jsou různé stupně poznání. A to první poznání je možná vědomí, no je silnější, než já. A potom může říci třeba člověk je mocnější, než já. A další stupeň, když se s Ním spřátelíme a začneme jej poznávat blíž, tak najednou zjistíme, že nás přesahuje v mnoha jiných věcech. Je spravedlivější, než já, ale hlavně je milosrdnější, než já. A je laskavější než já a je trpělivější, než já a mnohem víc miluje, než já.
A tady toto vědomí mně uvádí do pokory je vlastně věcí poznání Boha a bez toho to vůbec člověk nemůže získat, protože vědět, že je zde něco, co mě přesahuje, že je to silnější než já, tak k čemu to povede? Ke strachu, anebo k tomu, že si budu dávat zatracený pozor. Budu se hodně kontrolovat a budu se hodně hlídat, ale to, k čemu nás vede křesťanská pokora je něco jiného. To je sklonění se před někým o kom opravdu vím, o té jeho přesažnosti a také vím, že i když mě takto přesahuje, tak mě rovněž miluje. A bere mě, a když se můžeme podívat, jak Bůh vstupuje do vztahu s člověkem, tak On vstupuje do vztahu se mnou pro něho naprosto nepatrným.
A to mě má přivádět do pokory před Bohem, ale rovněž do velikosti. A to se navzájem nepopírá, protože jestliže Bůh vstupuje do vztahu se mnou obyčejným ubohým člověkem, tak mě to velmi pozvedá. A současně to má budovat můj vztah k druhým, protože když si toto uvědomím, tak jak se mohu nad druhými povyšovat. Jak? Vždyť Bůh chce vstoupit do vztahu s nimi také, stejně jako se mnou. A před Bohem skutečně žádný člověk nemá nic.
A tak ti Pane, děkuji za každého z nás, za každého, protože s každým chceš mít osobní vztah, i když nás o tolik převyšuješ a prosím Tě, ať si dnes a denně uvědomuji, že vše co mám, tak je dar od Tebe.
Amen