Liturgické texty: 1. čtení: Mdr 9, 13-19
2. čtení: Flm 9b-10. 12-17
Evangelium: Lk 14, 25-33
Kdyby byl Pán Ježíš jako jeden z našich politiků, tak by asi mluvil jinak. Dnešní úryvek evangelia začíná tím, že za ním šly veliké zástupy. A my jsme dennodenně svědky toho, že stačí pár lidí, kteří naslouchají a už se jim slibuje pomalu věčné štěstí, zde na této zemi. Ale Pán Ježíš nic nesliboval. A On nemusel ani moc vymýšlet, vůbec už ne lhát, protože kdyby začal mluvit o radostech v nebi, o tom všem co bude čekat každého, kdo následuje Krista, tak by si je asi všechny získal.
A co na to Ježíš? Mluví úplně jinak. Proč to vůbec dělá? Vždyť musel odradit většinu těch, kdo šly za ním. On jim řekne, jestli nedáte na druhé místo všechny svoje vztahy a nebudete mě milovat nadevšechno, tak nemůžete být mými učedníky, tak to je divné. A jestli neponesete svůj kříž, tak nemůžete být mými učedníky. Jaký kříž? Vždyť to je nástroj umučení. O čem tady je řeč? Pak ty dvě podobenství, že někdo začne stavět věž, pak ji nedokončí, no to je pěkný hlupák. A pak ten druhý král chce válčit a nespočítá si, že na to nemá a pak ta poslední věta, ta tomu dá celému ještě korunu, tak žádný z vás, kdo se nezřekne všeho co má, tak nemůže být mým učedníkem.
Třeba se to v nebi dozvím, co si ti lidé tenkrát mysleli. Jisté je, že ti učedníci si to zapamatovali, protože to zaznamenali v evangeliu. A jistě to zasáhlo i jejich srdce a možná si sami u sebe řekli, tak na to já opravdu nemám. Tak naštěstí evangelium neřeší, jestli někdo na to opravdu má, nebo nemá následovat Krista, protože k tomu jsme povoláni všichni.
Na druhou stranu možná to proto kvůli tomu ten Pán říkal, aby si ti učedníci uvědomili, že jenom sami ze sebe to prostě nejsou schopni takto žít. To není možné. Ono to totiž na první pohled vypadá tak, že se Pán podívá do toho zástupu a v tom davu vyděl i skupinu těch nejhorlivějších a jako by je chtěl povzbudit a říci: tak hoši, vy sice teď na to ještě teď nemáte, ale když ještě trochu vyhrnete rukávy a trochu přidáte, tak vy můžete být moji učedníky. A ty ostatní, tak ty mají prostě smůlu.
Ale Pán Ježíš nepřišel, aby nakládal, tak jako farizeové na nás na nikoho zbytečná a neúměrná břemena. A když nás zve k následování, tak to neznamená, že ten život bude ještě těžší, tak to si rozmysli, abys dostavěl tu věž, abys na to měl, abys vydržel až do konce, tak to si pořádně rozmysli. Jenomže Pán Ježíš přišel, aby ty břemena sňal, a to které na nás naložil, tak to je břemeno evangelia. To je to co osvobozuje a dává křídla. Zbavuje všech zbytečných starostí, tak co tedy Pán Ježíš vlastně chtěl, tím dnešním úryvkem říci?
Možná nám pomůže právě ta poslední věta. Kdo se nezřekne všeho co má, tak nemůže být mým učedníkem. Protože my se na prvním místě musíme zříci té snahy žít křesťanství a následovat Krista ze své vlastní síly, tak to opravdu nejde. Je potřeba abychom se zřekli svých představ o tom, co to znamená žít s Ježíšem, protože tím si nesmírně ubližujeme a sami na sebe nakládáme a někdy i na druhé neúnosná břemena, protože si myslíme, že Pán Bůh chce něco, na co Pán Bůh ani nepomyslel.
Je potřeba, abychom před Bohem přiznali svoji chudobu a dovolili mu, aby On nás uschopnil žít s Ním. Protože teprve až dokážeme přijmout Boží všeobjímající lásku, která se dává sama a bez podmítek, tak teprve potom může žít dobře ty vztahy k otci, matce, dětem, partnerovi, protože jinak ty vztahy zotročí. Jinak ty vztahy poznamenáme svým sobectvím a pochopíme, že když se na prvním místě nebudeme držet Krista, tak skutečně pokazíme vše a zůstaneme v půli cesty, nedostavíme věž a každou válku prohrajeme. A je jediné řešení nechat se den co den Boží láskou proměňovat, pak také budeme mít sílu nést to, co evangelium nazývá křížem, protože jen láska dá sílu nést, co je těžké pro toho koho miluji. Jedině pak budu schopen se zříci všeho. Skutečně všeho, protože jedině kdo miluje, tak dává všechno, co má.
Amen