Liturgické texty: 1. čtení: Am 6,1a.4-7
2. čtení: 1 Tim 6,11-16
Evangelium: Lk 16,19-31
K tomu dnešnímu evangeliu je třeba si odmyslet jednu zkratku, být bohatý, tak to přijdu do pekla a být chudý, tak to přijdu do nebe, tak takto to neplatí. A je rovněž dobré si říci, že peklo skutečně existuje, to není žádný fiktivní pojem. A je dobré si říci, jaké jsou hlavní postavy v tom podobenství, je tam ten boháč, je tam ten chudák Lazar a je tam ještě těch pět boháčových bratrů. A za bratry ten boháč v pekle oroduje, aby je přišel někdo upozornit na to, jak žijí, aby neskončili na tom místě muk, jako on. A těch pět bratrů, tak ty jsou tam úplně nejdůležitější, i když jsou úplně na konci, protože těch pět bratrů jsme v určitém smyslu my všichni, co ještě žijeme na zemi, protože on říká, pošli k nim někoho, ať je varuje, ty kteří ještě žijí, čili to jsme my. Toto je tedy podstatná věc, která se chce říci nám a Ježíš tím nám chce jemně říci, na co si dát pozor, abychom se do toho místa muk nedostali.
A teď tedy co to je, na co dát pozor? A před čím se máme varovat, tak to nám ukáže dnešní první čtení. Já z něho budu ještě kousíček citovat, je to z proroka Amose a toho posílá Hospodin k lidem, aby je varoval, protože když to proroctví zní velmi tvrdě, tak je to vždy varování, protože je to z lásky, protože Bůh chce vždy člověka ochránit a zachránit a tam se říká: běda těm, kdo si zpupně žijí na Sionu a bezstarostně na Samařské hoře, lehají na ložích ze slonoviny, hoví si na divanech, jídají jehňata ze stáda, telata vykrmená v chlévech prozpěvují si atd., ale a to je ta největší výčitka nad Josefovou zkázou se netrápí. Přeloženo do naší řeči: netrápí se nad zkázou svého vlastního národa svého okolí. Je jim to jedno.
Tak tady už je jasné, před čím nás Ježíš varuje a to jedno slovo do kterého to varování můžeme tak nějak vztáhnout je slovo lhostejnost. Tak jak tomu boháčovi bylo úplně fuk, že tam u jeho dveří lehává nějaký chudák plný vředů, tak tady Hospodin skrze proroka Ámose vyčítá těm lidem, že jim je úplně jedno, že jejich národ kráčí do zkázy. Tohle to je něco co by nám mohlo připomenout muže, kterému to nebylo jedno, zkázu druhých lidí a víte, kdo to byl? Byl to Abrahám. Jak on se přimlouvá za ty Sodomské, vzpomeňte, jak on tam smlouvá s Hospodinem, protože jemu to nebylo jedno a toto je něco, co by nějak mělo vstoupit do nás, ale to není jednoduché.
Teď jsem to teoreticky vyslovil, jistě mě dáte za pravdu, že lhostejnost je veliký průšvih, ale co s tím? Skutečně, protože lhostejnost je totiž bezcitnost. A apoštol Pavel v jednom listě říká, že nejhorší hřích pohanů je jejich bezcitnosti, ale my nejsme pohané, ale otázka zní, jestli také nejsme bezcitní a tedy lhostejní, protože jestli má být člověk spasen, tak to nebude bez jeho námahy, to nejde, to by bylo nespravedlivé. Bůh nám dal rozum a vůli, také cit a všechno a chce, abychom to používali. A nejenom to, také nám dává poznání sebe a chce, aby jej člověk skutečně poznal.
To víte, sám jsem tím také nahlodaný, protože snášet to, že lidé jdou špatnou cestou, tak to člověka do jisté míry otupí a řekne si: no, co se dá dělat. A to není dobrý postoj. A člověk má k tomu blízko, protože nechce na sebe vzít to břemeno trápení se za druhé. To břemeno toho Abraháma, který se modlí za ty Sodomské, tak to se nám nechce, protože to je těžké. Kněz ve farnosti, ten má na starosti ty farnosti a musí se velmi burcovat, aby mu to ani trochu nebylo jedno. A maminka nebo táta mají zodpovědnost za svoje děti a teď vidí, že členové jeho vlastní rodiny jdou úplně bokem špatně, mimo Boha, což je cesta do pekel a jemu je to jedno? Možná řekne ta máma, nebo táta ve svém stáří, no není mě to jedno, ale co mám dělat? Ty nevíš, co máš dělat? Ty nevíš, jak ten Abrahám se přimlouvá. To ho něco stálo, tak ty se musíš modlit. Řekneš, no já to dělám a ono nic. No a existuje něco, čemu se říká dar slz a je to situace, kdy člověk díky tomu Božímu daru, tak prozře, že si uvědomí, že je to opravdu veliký průšvih. A toto vědomí ho takovým způsobem chytne, že ho to kdesi uvnitř rozdrtí a ten člověk začne plakat. Možná, že fyzicky, i když to tak nemusí být vždy, ale hlavně to způsobí, že to není jen takové chvilkové zahoření, že si řekne jejda to je špatné, tak musím přihodit nějaký Zdrávas, ale že díky tomuto vědomí se prostě modlí a modlí, v podstatě pláče před Hospodinem. Proč je to tak důležité? Protože toto je postoj Boží, toto totiž cítí Bůh, když se na nás dívá. Ten dar slz, je dar, kdy ten člověk pocítí Boží bolest a to je veliká změna, to není na chvilku. Musíme se modlit, postit, třeba také. Někdy si řekneme, já těm svým jsem to řekl tisíckrát, to nepomohlo. No tak, když nepomohlo říkání, tak se začni modlit. Když nepomůže modlitba, tak se začni postit. Říkám to samozřejmě i sobě, procházím ulicemi a říkám si, tak co budeš dělat, když ti lidé zde nejdou k Bohu a když nejdou k Bohu, tak kam tedy asi jdou? Chápete, to je strašně vážná věc, to podobenství o tom boháčovi, to je podobenství o lhostejnosti. Necháme se otřást, a co bude natolik dostatečným otřesem, aby to s námi něco udělalo. Víte lidské srdce má kolem sebe takovou skořápku, takovou krustu, to je takový obal a člověk si ten obal vyrobí proto, aby ho to moc nebolelo. A teď je potřeba, aby se ten obal prostě rozmačkal a rozdrtil, aby to šlo do živého. Proto to vždy musí vést skrze poznání, které je bolestivé a já si nemyslím, že se nám to hned podaří, ale můžeme říci. Bože prosím tě rozdrť ve mně ten obal mého srdce, ať to pochopím a něco udělám. Abych ani já, ani ty, o které se jedná a na které myslím neskončili v tom místě muk. Aby se mezi mnou a mezi těmi ostatními nerozevřela ta nepřekročitelná propast, kterou vyhloubila ta moje lhostejnost. Vždy na to myslím, když vidím lidi odpadat od víry, nebo když je to nezajímá a člověk by si řekl, tak co už, tak k tomu nikdy Pane nedej dopustit.
Amen