Liturgické texty: 1. čtení Iz 52, 7-19
2. čtení Žid 1, 1-6
Evangelium: Jan 1, 1-18
Mohli bychom se podivovat, proč se ve vánoční atmosféře čte právě tento úryvek evangelia. Svatý Augustin o něm prohlásil, že by měl být napsán zlatými písmeny do všech kostelů, a to na nejčestnější místo. Proč? Nejspíš proto, že nás uvádí do tajemství Ježíšova života, vypovídá o tom nejdůležitějším: kým je Ježíš. A také vypovídá o nás, o naší identitě a naší budoucnosti. Svědčí o Ježíši, který se pro nás stal jedním z nás, abychom my mohli být zbožštění. Je to zjevení, které přesahuje všechny možnosti lidského rozumu.
Víme, že Písmo svaté jako celek začíná slovy: Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Z Janova evangelia se ale dozvídáme, že vlastní počátek a příčina všeho byla již před tím: Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To je příčina všeho, Otec a Jeho Slovo, jednorozený Syn a jejich láska. Vše ostatní je plodem této lásky.
Slovo předpokládá dvě osoby, předpokládá vztah. Slovo se rodí z lásky a plodí lásku. Svým Slovem nám Bůh tuto lásku nabízí, prostřednictvím Slova nás volá k lásce a životu. Toto Slovo se stává tělem, Bůh se stává člověkem. A ne tak, že by si oděl lidství tak, jako nějaký kabát: Bůh se pro nás stává plnohodnotným člověkem, aniž by přestával být Bohem. Jde o tajemství tak náročné, že zapříčinilo odmítnutí Ježíše Krista ze strany Židů a vyvolalo první teologické spory mezi křesťany.
Bůh se také sjednotil s člověkem, že vlastně polidštil sám sebe, aby zbožštil člověka, neboť láska činí podobným sobě samému. Ve vtělení a narození Božího Syna se Bůh daruje člověku úplně a definitivně. Bůh ze své strany udělal všechno. Stal se člověkem, podstoupil proces vývoje v mateřském lůně, zrození, život a růst jako dítě, zakusil lidskou práci, námahu, únavu, slabost, fyzickou i psychickou bolest, veškeré lidské emoce, spánek, jídlo a také utrpení a smrt. Spojil tak život s námi, aby mohl všechno, co prožíváme, posvětit a proměnit. Jde jen o to, abychom my přijali tento skutek Boží lásky.
Zdá se to absurdní? Jestliže sama Láska přišla na svět, proč by ji člověk nepřijal? A přesto tento úryvek evangelia dosvědčuje, do vlastního přišel, ale vlastní jej nepřijali. To, co se tehdy dělo v Betlémě, když tam nebylo místo pro Božího Syna, se stále odehrává znovu i dnes, když pro Ježíše není místo v našem srdci, v našich vztazích, v našich rodinách, ale i v našem rozhodování, hledání, v naší práci i odpočinku. Ale všem, kdo ho přijali a kdo věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
Radostné poselství vánoc spočívá právě v tom, že už nikdy a v ničem nemusíme být sami, že všechno v našem životě může být zbožštěno a že naše definitivní podstata, identita spočívá v tom, že jsme děti Boží. Nejsme sirotci, ale milované děti našeho Otce, dědicové Boží a spoludědicové Kristovi natrvalo spojeni s Ježíšem v jeho životním údělu a slávě.
Zdálo se Vám to dnešní kázání složité, tak ještě jeden takový krátký příběh. Kdysi za jednoho mrazivého Štědrého večera seděl zamyšleně muž u krbu, ve kterém plápolal oheň, a přemítal o významu Vánoc. „Pro Boha nemá cenu, aby se stal člověkem,“ uvažoval. „Proč by všemohoucí Bůh měl trávit svůj drahocenný čas s někým, jako jsme my? A i kdyby, proč by se chtěl narodit zrovna ve stáji? Ani nápad! Celá ta věc je nesmysl. Kdyby Bůh opravdu chtěl sestoupit na zem, určitě by si našel jiný způsob.“
Náhle muže vyrušil z úvah divný zvuk přicházející zvenku. Přiskočil k oknu a opřel se o rám. Venku uviděl houf sněžných hus, které divoce mávaly křídly a zoufale se plácaly v hlubokém sněhu. Byly jako omámené a pomatené. Zřejmě z vyčerpání odpadly od většího hejna směřujícího do teplejších krajin.
Muži jich bylo líto, a tak se zachumlal do teplého oblečení a vyšel ven. Pokusil se zahnat roztřesené husy do teplé garáže, ale čím víc se snažil, tím víc ptáci zmatkovali. „Kdyby tak věděli, že je chci zachránit,“ pomyslel si muž. „Jak je mám přesvědčit, že to myslím pro jejich dobro?“
Tu ho napadlo: „Kdybych se aspoň na chvilku stal taky sněžnou husou a mohl s nimi mluvit jejich řečí, pak by mě pochopily.“
V náhlém osvícení si vzpomněl, že je Štědrý večer, a široce se usmál. Vánoční příběh se mu už nezdál nesmyslný. V duchu si představil prostě vyhlížející dítě ležící v jeslích ve stáji v Betlémě. Už rozuměl vánoční záhadě: Bůh se stal jedním z nás, aby nám naší řečí mohl sdělit, že nás miluje, že nás miluje právě teď a že mu jde o naše dobro.
Amen