Liturgické texty: 1. čtení: Gn 12, 1-4a
2. čtení: 2 Tim 1, 8b-10
Evangelium: Mt 17, 1-9
Jsme již oběma nohama v postní době a nerad říkám to slovo postní, měl bych říct, že to je doba svato-postní, protože půst, ten může být i nesvatý, ale toto je svatý půst a ten má cíl a důvod, který nespočívá v tom, že bychom se chtěli nějak cvičit jako nějací budhističtí mniši. Ano, je třeba si posílit vůli, mít velmi pevnou vůle je důležité a je pravda, když člověk se postí a bere to vážně, tak se mu vůle posílí, to ano. Ale o co jde ve svato-postní době, úplně nejvíce? Je víra. My máme přijmout od Boha tu možnost se posilnit ve víře.
A všimněte si, že to je úplně jiný přístup, když se řekne doba svato-postní, než jen postní, protože ten půst sám o sobě nemá člověk rád. Proto také před tou dobou postní byl ještě masopust, aby si to lidé tak trochu užili, než přijde ten půst. Než přijde taková ta pochmurná doba toho postu. Ale co je pochmurné na tom, když se má člověk poslinit ve víře?
To, že se člověk stává postem citlivější, tak to je pravda. To je také důvod, proč se se sebou snažíme něco dělat, že člověk, který se postí tak má sluch vůči Bohu mnohem otevřenější a vůbec celé jeho nitro je tak nějak citlivější na všechny ty podměty, které mu Bůh posílá, to je také ten důvod, pro který se také postíme, ale my máme možnost prožít tuto nádhernou dobu proto, že se nám nabízí posila ve víře.
A řekněme sami, co člověku na tomto světě zůstane, až půjde na věčnost? Tak všechno tady nechá, to co vybudoval. I ty, které miluje, tady nechá. A nezůstane mu vůbec nic, než jenom víra. A nemůžu říct jenom, protože to je nejdůležitější. Víra v to, že za branou smrti je Bůh. Milující Bůh. Laskaví, milosrdný, a že tam je věčnost.
A dnes jsme četli texty v dnešní liturgii, které jsou otázky víry. A v prvním čtení jsme slyšeli, jak Bůh povolal Abraháma. A řekl mu: Abraháme, vyjdi ze země, ze které žiješ, od svého příbuzenstva a běž do země, kterou ti ukážu. To slyšel Abrahám. A konec toho prvního čtení je velmi jednoduchý, takový rychlý a jednoznačný. Abram se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin, tečka. No to se nám dobře slyší a dobře řekne, ale zkuste si představit, že ten Abram v místě kde žil v Chaldejsku měl velmi dobré postavení. Měl tam dobré zaměstnání, to znamená obživu. Měl tam rodinu, služebnictvo a měl tam živnost, byl to vážený muž. A najednou přijde nějaký Hospodin, o kterém dříve neslyšel a neznal ho a říká mu: zvedni se a teď mu neřekl, běž do té a té země, popřípadě mu dá fotografii, nebo mu dá webový odkaz, jak to tam vypadá, kam má odejít, nic takového nebylo možné, ale On mu řekl: běž do země, kterou ti teprve ukáži. A on vůbec nevěděl kam, vůbec, neměl ani potuchy a Hospodin mu ji ukázal za dost dlouhou dobu a Abram to je nádherné, to je ta víra, tak on mu uvěřil.
To je neuvěřitelné, že mu uvěřil. A zvedl se a šel, protože Bohu věřil, ale on ho fakt neznal. On jenom slyšel, že to je hlas Boží. Nevěděl, co ho tam v té zemi čeká, kam měl jít a už vůbec nevěděl, co ho čeká po cestě. A šel, tak to je veliká víra. A ta jeho víra byla i později zkoušena mnohými zkouškami a v ne každé obstál, ale těch největších nakonec obstál. Proto říká Písmo svaté, že Abrahám uvěřil a Bůh mu to připočetl jako spravedlnost, tedy jako svatost.
A teď jak s tím souvisí to evangelium, které mluví o úplně jiné situaci, o tom jak Ježíš vyvedl učedníky na velmi vysokou horu. A tady přichází pro učedníky situace velmi důležitá, protože oni byli povoláni taky jako ten Abrahám Kristem, když i oni slyšeli, to vyjdi a běž na místo, kam ti ukáži, tak učedníci taky slyšeli, pojď za mnou, to je to stejné vyjdi, jako pojď za mnou. A ani ti učedníci neslyšeli tak pojď, potkáme ty a ty lidi a uvidíte v životě to a to a nakonec v životě spokojeně a radostně a bez potíží si vás vezmu do nebe.
Nic takového jim neřekl. Jenom pojď za mnou a následuj mě. A to vyžadovalo víru. A ta víra učedníků, tak jak ta víra Abrahámova byla velmi tvrdě zkoušena a nejvíc, když pak ho viděli, jak se potí krví v Getsemanské zahradě. A Jan ho potom viděl umírat na kříži. To si nedovedeme představit, veškeré naděje jsou pryč, vždyť On je mrtvý. A my jsme mu věřili, my jsme za Ním šli. A On teď je mrtvý. A víra říkala tomu Janovi a těm ostatním o vzkříšení, ale oni byli tím utrpením tak rozhozeni, že nebyli schopni si na to ani vzpomenout.
On je Ježíš potřeboval na té hoře Tábor, aby pochopili, že do slávy nebe se vstupuje skrze kříž. A jiná cesta tam není. Počítáme s tím? A jaká je ta naše víra? My si musíme tu otázku klást. Proto prožíváme tu svato-postní dobu, abychom se posílili ve víře. Jaká je ta moje víra? Věřím tomu, že když přicházejí a už přišli a ještě budou přicházet velmi těžké věci, tak věřím, že mě z nich nakonec Bůh vyvede a že mě vzkříšení přivede do slávy?
Já mám pokušení často, když vidím trpící lidi, tak mám pokušení říci, ty se přece ujímáš trpících a umírajících, tak kde to je? Proč ses ho neujal? Vždyť si to slíbil! Takto touží moje duše zvolat, ale moje víra mě říká a Bůh mě v té víře říká: a ty si myslíš, že jsi už viděl všechno? Já se vás ujmu a v ten den si vzpomeneš na má slova a zjistíš, že já jsem Bůh pravdivý, a když něco řeknu, tak to udělám. A na konci všeho toho kříže je a bude vzkříšení. Není jiná cesta a bude vzkříšení a položme si otázku a věříš tomu?
Amen