25. neděle v mezidobí

Liturgické texty: 1. čtení: Iz 55, 6-9
2. čtení: Flp 1, 20c – 24. 27a
Evangelium: Mt 20, 1-16a
Je pro člověka dobře, aby byl křesťanem už od malička? To je hloupé říci rodičům, kteří nesou dítě ke křtu. A asi jsme přesvědčeni o tom, že je to tak správné, jinak bychom to nedělali. Tak, když si myslíme, aby byl člověk věřící již od kolébky, tak bychom si měli položit otázku, proč? Nemají to někdy jednoduší ti lidé, kteří se obrátí až v dospělosti?
Když jsem nad tím přemýšlel, napadla mě otázka a jsi vůbec rád, že znáš Pána od svého dětství? A teď tedy ve mně zatrnulo a musel jsem si po pravdě říci, Pane Ježíši od chvíle, kdy jsem skutečně poznal Tebe a tvoji lásku, tak ano. Ale je pravda, že jako malé dítě jsem pošilhával po těch spolužácích, kteří ráno nemuseli vstávat do kostela a kteří nemuseli sepisovat ty hříchy, když šli ke zpovědi. A v souvislosti s tím jsem si uvědomil, jak je dnešní evangelium důležité, dokonce jde přímo do středu toho, co je křesťanství.
Většinou se dnešní evangelium vykládá tak, že ty první, co Pán najal na tu vinici, že jsou ti, co uvěřili velmi brzo a jsou to ti, co celý život pracovali a nesli tíhu dne i horka a dostali slíbenou odměnu denár, což není nic než Bůh sám, protože Pán Bůh nemá penízky jiné. On má svoji lásku a nenechal si nic pro sebe. A ten denár, tak to je podíl na jeho životě a On jej slíbil těm, kteří si dají říci, přijmou ho a poslechnou.
A pak jsou tam ti v devět, v poledne a ve tři odpoledne, ty tam bereme tak nějak v ceně a pak jsou tam ti poslední, kteří nás provokují tak nějak nejvíce, protože ti se tam opírali o plot, vyhřívali se na sluníčku a za poslední hodinu dostali rovněž denár. A normální lidská reakce je, že nás to štve a provokuje. Protože náš podivný lidský smysl pro spravedlnost, který většinou nemá nic společného s Božím smýšlením, jak jsme ostatně slyšeli v dnešním prvním čtení, tak ten nás vytáčí a usvědčuje z toho, co se praví v závěru dnešního evangelia.
Z tohoto pohledu ti poslední byli v Božím pohledu ti nejmenší, ti chudí nejobyčejnější, možná ti s nějakým postižením, kteří si takzvaně nemohli zasloužit vůbec nic, tak ti byli v tom největším šoku, že si je Pán zavolal jako první a dal jim denár. A z tohoto pohledu my se musíme stávat těmi maličkými stále znovu a znovu, těmi, co nic nepovažují za samozřejmost, protože věčnost není samozřejmost a láska není samozřejmost.
To, že něco mohu vykonat pro druhé a pro Boha není samozřejmost, protože všechno je nezasloužený dar. A po pravdě řečeno je to tak, že Pán i v našem životě, když nás povolal od dětství, tak vlastně každý den znovu a znovu přichází a znovu nás zve, volá, každou hodinu a každou vteřinu na tu svou vinici, ale ta jeho vinice není práce, ale to je především přijetí jeho lásky a odpovědi na ni.
Být křesťanem, pracovat pro Boží království, tak na prvním místě znamená nechat se milovat. S vděčností přijmout to, co pro mě Bůh koná a dát té lásce prostor ve svém životě. Ten nečinný u toho plotu z tohoto hlediska není ten, co navenek nic nedělá ani nechodí do kostela, nebo ke svátostem, ale kdo nemiluje.
Pro Boha člověk, který se nedal najmout na vinici je ten, kdo neodpovídá na jeho lásku a může být křesťanem od kolébky. A už dávno může mít v srdci zášť, závist a zlé oko na ty, které Pán Bůh jen tak obdaruje, protože On chce každému dát sebe a svoji lásku. Ale výhoda těch, které povolá jako první je v tom, že ji zakoušejí už teď.
A moc vám i sobě přeji, abychom dnes a denně zakoušeli pozvání Boží lásky na jeho vinici. A pak se znovu budeme stávat těmi malými a posledními, kterým nakonec patří Boží království.
Amen