Liturgické texty: 1. čtení: Sir 15, 16-21
2. čtení: 1 Kor 2, 6-10
Evangelium: Mt 5, 17-37
Dnes jsme slyšeli: slyšeli jste, že bylo řečeno otcům, ale já vám říkám, a toto nemůže říci nikdo na světě, než Kristus Pán. Je v tom cítit veliká Ježíšova autorita. Autorita je od slova autor a to znamená tvůrce. A autoritu skutečnou má ten, kdo je původce a tvůrce všech věcí i našich životů, jen Bůh může takto hovořit. A Bůh skutečně mluví skrze svého Syna a učí ty, kdo mají ochotu se od něho nechat vyučovat. On nikoho nenutí, protože nebere svobodu a říká: stavím tě před volbu, chceš-li, můžeš plnit má přikázání, je v tvé moci zůstat mi věrný. Předkládám před tebe oheň a vodu, vztáhni ruku, po čem chceš. Kladu před tebe život i smrt, každému dám to, co si zvolí. Tedy cítíme, že svoboda je velký dar, ale není snadné v ní žít. A musíme se to naučit. Je to neustálá volba ten princip svobody. A v této svobodě, kterou nám dává, tak nám dnes říká: nebude-li vaše spravedlnost o mnoho dokonalejší, než spravedlnost učitelů zákona a farizeů, tak do nebeského království nevejdete.
V čem to spočívá? To muselo být pro Ježíšovy učedníky velmi překvapující vyjádření, protože všichni měli v úctě učitelé zákona, to byli vzdělanci té doby. Požívali velké úcty a lidé si vážili i farizeů, protože farizejská třída se snažila do detailů žít zákon, který byl dán židům za Mojžíše a který byl obsažen v Tóře. To znamená v pěti knihách Mojžíšových, které tvoří základ starého zákona.
Jaká tedy byla ta spravedlnost oněch farizeů? A co to bylo za spravedlnost, před kterou Ježíš varuje, že nestačí, že v Božích očích neobstojí. Co to byla ta spravedlnost a co znamená, že ta naše spravedlnost, má být o mnoho větší, než spravedlnost jejich? Těch příkazů a zákazů bylo v Mojžíšově zákoně velmi mnoho, více, než tři sta. Dodržovat je všechny a neustále, tak to bylo velmi těžké. A tuto nesnáz se farizeové pokusili vyřešit takto: začali dělat rozdíl mezi vnějšími skutky, tedy mezi tím, co je vidět a vnitřním smýšlením. Tedy mezi viditelným skutkem a neviditelnou myšlenkou. V tom začali dělat rozdíl. A shodli se pouze na tom, že zlé je pouze to, co je viditelné. Např. viditelná je třeba vražda, nebo cizoložství, nebo jsou viditelné důsledky křivé přísahy.
Viditelné, toho je třeba se chránit, říkali farizeové, ale co se děje v srdci člověka, tak to přeci nikdo nemůže posoudit, tam nikdo nevidí, do srdce lidského nevidíš. A když nikdo nevidí do srdce, tak nikoho nemůžeš pohoršit tím, co v tom svém srdci máš, a proto na tom nikomu nezáleží, říkali farizeové. Splnit tedy požadavky zákona podle farizeů znamenalo, neuděl nic zlého, co by bylo vidět. Nikoho nezabít, křivě nepřísahat, necizoložit a přinášet Bohu oběti.
Pán Ježíš pochopitelně nebyl proti požadavkům Mojžíšova zákona, On jediný jej celý dodržoval a dělá to právě tím, že ukazuje a žije tak, na čem těm farizeům příliš nezáleželo, tedy zdůrazňuje vnitřní smýšlení, tedy to, co mám uvnitř. To je důležité, říká Ježíš na rozdíl od farizeů.
Je pravda, že lidé nevidí do srdce druhého člověka, aby jej mohli posoudit, ale Bůh do něj vidí. A Bůh chce, aby byl člověk krásný a čistý celý. Nejenom jeho skutky, ale také jeho podstata, nitro člověka, aby bylo čisté a krásné. A to proto si takto Bůh přeje, protože ví, že žádný lidský hřích nevyrůstá jen tak z ničeho. Ze vzduchoprázdna, nýbrž ví, že hřích vyrůstá z lidského srdce a co je v něm. Hřích vyrůstá z nitra člověka. To říká také Ježíš na jiném místě, že právě z toho lidského srdce vychází všechny ty dobré, ale i špatné věci, jako je neodpuštění, vražda, závist, prostopášnost, smilstvo, špatné myšlenky, krádeže, zloba, lest, urážky, pýcha, opovážlivost, o tom všem říká Ježíš, že to vychází z lidského srdce a to jej poskvrňuje. Není tedy důležité jen to, co je vidět, ale velmi důležité je a možná ještě důležitější, to co vidět není. A to, co je v srdci, protože to, že se nějaká z těchto hrozných věcí časem projeví navenek jako viditelný hřích, tak to už je pouze záležitosti času a příležitosti. Ale nikdy by se nic z toho zlého nestalo skutkem, kdyby to už předtím v tom srdci člověka neexistovalo. Neklíčilo a nekvasilo. To, co má člověk v srdci, tak to ho určuje. Takový je, tam bývá kořen toho zlého, býlí, které si nakonec vždy najde cestu a skulinku, aby prorostlo až navenek nějakým vnějším vykonaným skutkem.
Záleží na tom, co je v nás a není možné si říct: já se budu snažit vší svojí vůlí, ale pokud to nemám v sobě, tak je to marné. To, co je v srdci, to nás určuje a na tom záleží. A proto Ježíš říká: bylo řečeno vašim otcům, nezabiješ, kdo by zabil, propadne soudu, ale já vám říkám, už každý, kdo se na svého bratra hněvá, tak propadne soudu. Proč? Nejedná se o naštvání, jedná se o hněv, který v sobě člověk živí. Přikládá do něho a má jej trvale. Proč je to tak zlé? Protože nikoliv navenek, ale ve skrytosti svého srdce toho člověka vraždí. I když to není ještě navenek.
A bylo řečeno, nezcizoložíš, ale já vám říkám: každý kdo se dívá na ženu, anebo na muže, to je jedno, se žádostivostí, už ve svém srdci zcizoložil. Proč? Protože on už dovolil tomu hříchu usadit se v jeho srdci. A to, co máš v srdci, tak to tě určuje. Takový jsi, i kdyby navenek nebylo vidět nic. A vůbec Pán je proti všemu, co není ryzí a jednoznačné. Co je obojaké, nepevné a rozviklané.
Lidé jsou zvyklí říkat obojetnosti a obojakosti diplomacie, to ale není pravda. To není diplomacie, to je obojakost. Nejednotnost nitra, nepevnost, protože, co je nejednotné, je prostě nepevné. A Pán to odsuzuje, protože není-li srdce člověka jednoznačné, potom ani jeho jednání nebudou zcela jednoznačná a pevná. Potom se člověk bude zaklínat a zapřísahat jako Petr, když zapřel svého Pána, aby dodal váhy svým slovům v uších lidí, kteří mu naslouchali. Ale váhu slov nemůže a nesmí dodávat nějaká přísaha, zaklínání se, anebo přesvědčování, ale vnitřní pravdivost. A shoda toho, co máme v srdci a co je za námi vidět.
Tak dej nám Pane sílu k tomuto rozhodnutí, aby bylo úplně, aby i naše řeč byla ano, ano, ne, ne. A dej také Pane skrze toto rozhodnutí a práci na sobě také váhu našim slovům. Můžeme se v tom trochu kontrolovat, člověk to může sám na sobě vidět. A je dobré se to naučit, ale tím, že mám shodu ve svém srdci a tím, co je za mnou vidět, tak kéž se nám to opravdu daří a k tomu nám dávej, Pane sílu.
Amen