5. neděle v mezidobí

Liturgické texty: 1. čtení: Iz 58, 7-10
2. čtení: 1 Kor 2, 1-5
Evangelium: Mt 5, 13-16
Dnes jsme slyšeli velmi známé evangelium, kde hlavními motivy je tématika světla a soli. A možná si právem máme říci, no tak co já mám udělat, abych opravdu byl světlem a solí země? A stačí k tomu zdánlivá maličkost, nechat to světlo o tu sůl do sebe vejít, nechat se obejmout Kristem a z toho žít a rovněž o tom svědčit. A On pak z nás bude zářit a On nás bude i očišťovat, když o to budeme stát. Tedy my se máme starat o to, aby to Kristovo světlo skrze nás mohlo svítit, a to je naše hlavní poslání zde na tomto světě.
Dobře, ale jak to udělat, aby to Kristovo světlo ze mě svítilo? A co je to za světlo? No přeci Kristus. On o sobě řekl: já jsem světlo světa. To je to hlavní a potom nakolik jsem ve vás, říká Kristus, nakolik mě v sobě necháte žít, tak natolik z vás zářím. A toto, jestli v nás Kristus bydlí, tak to se nepozná ze slov, protože ve slovech může být mnoho přetvářky, dá se tím hodně šidit. Nakonec víme jak ošklivý hřích je lež a ošklivý je proto, že se k němu tak snadno sáhne. A že někdy napáchá hodně škody, protože lidská řeč může být falešná. A nemusí to být někdy ani tak moc záměrně a člověk chce třeba v očích lidí vypadat dobře. Proto jenom poslouchat to, jak člověk mluví, tak podle toho se ještě tak moc nepozná, jestli v něm žije Kristus, to se dá trošku zahrát. Ale poznat se to dá podle jiné věci a to je podle skutků, protože ve skutcích se člověk přetvařuje hůře, to je těžší.
Křesťan může před ostatními lidmi mluvit jak kniha o Pánu Bohu, o Božím království, může znát Bibli, citovat výroky z Písma svatého a být velmi zběhlí, protože je sečtělí, ale to ještě vůbec nic neznamená. Skutek to je to, co ukáže. Strom poznáte po ovoci, vždy je to skutek. A to ne nějaký mimořádný, protože k mimořádnému skutku se člověk ještě vybičuje. Řekne si, no tak teď zaberu. No, ale jde především o ty skutky, které člověk dělá často, a to jsou skutky z povinností našeho stavu. Povinnosti tatínka, povinnosti maminky, povinnosti faráře. Úkony, které dělá člověk často, protože tam se přetvařovat nejde. Když to člověk dělá často, tak se to proflákne, protože tam nejde se přetvařovat a já to říkám proto, protože na nás se mnozí dívají. To říká i Písmo svaté, mnozí se na vás dívají. A oni se dívají, co je v člověku, co je v podstatě člověka s čeho žije, v čem má své hlavní životní hodnoty. Pro co žije a pro co dýchá. Co jim hýbe, dívají se. A teď jde o to, co vidí. A teď jde o to, že mají z nás vidět světlo. Světlo, Krista, a to se pozná ze skutků. Vždy.
Jeden známý kněz z Ostravska mě říkal Otče, otče, zachraňte mě. A on mu říkal, co se vám stalo? A on mu říkal, víte, já pracuji jako horník a jeden pán tam na té naší šachtě je takový zvláštní, když všichni nadávají, tak on nenadává. Když někoho pomlouvají, tak on nepomlouvá, je to takový zvláštní člověk. A když se říkají sprosté vtipy, tak on se nepřidá a stará se o svou rodinu, o své děti, manželce je absolutně věrný, až mě to překvapilo a v jednu chvíli jsem mu řekl: poslyš, Franto, ty žiješ tak hezky, tak poslyš, já bych chtěl být jako ty. A Franta mu řekne: no tak jo, to je jednoduché buď jako já, staň se svědkem Jehovovi. Překvapující závěr takovéhoto setkání, ale ten kněz říkal, když i svědectví svědka Jehovova má takovou moc, že ohne člověkem, tak oč spíš Kristus Pán, když po nás žádá, abychom žili jako praví křesťané, aby z nás prostě světlo Kristovo vyzařovalo, protože to už je i samotný charakter světla, protože světlo nemůže svítit do sebe, tak to by už nebylo světlo. Uvedu příklad, když zapálíte svíci, tak není možné, aby nezářila. Svíce, která zapálená nezáří, je protimluv, buď ta svíce svítí, anebo nesvítí a potom tedy nezáří, když není zapálená a má dobrý knot. A přesně tak je to s křesťanstvím, jestli křesťanství je křesťanství, tak svítí. A když nesvítí, tak není křesťanstvím.
Já měl podobnou zkušenost, když jsem byl s Charitou u jedné rodiny na Ukrajině, před x lety. Já jsem tam viděl na vlastní oči, jak děti poslouchají svoje rodiče a nemusel jsem ani moc umět jejich řeč. Ten táta něco řekl, syn to udělal, ty rodiny jsou početné, klidně mají 6-8 dětí. To je vždy takový houf okolo těch rodičů, to je také milé vidět, a to od věku už 17ti-letého kluka, do takového velikána, až po takového 3 letého chlapečka, tak všechno to byla jedna rodina a teď jsem viděl, jaké mají vztahy ti sourozenci, jak ten nejstarší stál pod takovou skluzavkou a ten nejmladší tříletý seděl navrchu na té skluzavce a měl strach se sklouznout, bylo na něm vidět, že se bojí. A ten nejstarší na něj mluvil, hezky a nastavil mu náruč, že ho tam dole chytí, až si ten chlapec dal říci a sklouznul se a on ho tam takto dole chytil a pak si jej přivinul k sobě a já jsem si říkal: to jsou sourozenci. To je neuvěřitelné, jak jim to klape, jaké jsou vztahy v té rodině. A možná, kdybych těm lidem řekl: to není možné, jak tak krásně žijete, já bych chtěl být jako vy, tak by my možná řekli: to je maličkost staň se pravoslavným. A já si říkám, co se stalo s křesťanstvím? Co se stalo? Jak to, že tam to jde a nám ne. Protože to nenecháme svítit ven. A pořád si říkáme, že musíme dělat dobré skutky. Ano musíme dělat dobré skutky, abychom se dostali do nebe. Přestaňme s tímhle tím. To není pravda, to není dobře, do nebe se nedostaneš, přes své dobré skutky, a jestli si myslíš, že si zasloužíš nebe tím, jak budeš dělat dobré skutky, tak jsi na omylu, protože nebe si nejde zasloužit. Ani koupit, ani vysloužit, že budu teď makat, o to nejde.
My máme dělat ty dobré skutky ne proto, abychom si získali nebe, ale proto, že už to nebe máme, od křtu nám byl dán věčný život. My jsme dědici života, a to dědictví nám nemůže nikdo vzít, pokud se jej nezřekneme. My žijeme jako děti světla, to říká apoštol Pavel. Žijte jako děti světla. Proč? Protože žijte hodni toho povolání, které jste dostali při křtu. Proto děláme a máme dělat dobro, protože jsme získali a ne proto, abychom získali věčný život. Musíme to otočit. Protože, když budeme dělat něco, abychom něco získali, tak to jsou těšínská jablíčka, to je moc daleko. Víte říká se lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. To je moc daleko, já budu dělat dobrý skutky, až mě bude sedmdesát. To ještě zvládnu, ještě tady budu dlouho. Ne, já dělám dobré skutky proto, že už se stalo. Už jsem zachráněný. Papež Jan Pavel II říkal, musíte žít tak, jako byste již byli spaseni. To už se stalo. A toto je důsledek. Tak to berme jako povzbuzení a současné jako radost, protože v nás to světlo svítí. Je v nás jenom jej pustit ven, nesmí být pod nádobou. Pustit jej ven, okny očištěnými Kristem a skrze skutky světla, které se nedají zahrát, musí to být v nás. Tak kéž jsou naše oči, naše mysl, naše srdce vědomě plné světla.
Amen