Seslání Ducha svatého

Liturgické texty: 1. čtení: Sk 2,1-11
2. čtení: 1 Kor 12,3b-7. 12-13
Evangelium: Jan 20, 19-23
Vzpomínáte paní, jaké to bylo dřív? Tenkrát plný kostel lidí a na Boží tělo vyzdobené, plné břízek. No a co teprve ty průvody a procesí, poutě, družičky, tolik družiček tady stávalo. No jo to už dneska není, kdepak. Ta dnešní doba, to už vůbec.
A tak vzpomínáme, naříkáme, někdy také nadáváme a někdy se také strachujeme. Strachujeme se, jak to půjde dál, když v tom kostele je čím dál tím míň lidí a když už se nechodí procesím. Jsme jako učedníci, kteří ze strachu před židy seděli za zavřenými dveřmi. A možná také vzpomínali. Vzpomínali, jak to bylo krásné, když chodili s Pánem v Galileji. On uzdravoval nemocné, rozmnožoval chléb, oni mu byli blízko, poslouchali jeho kázání, ale teď, kdepak. Oni ho ukřižovali, co bude dál, strach, teď už to není, jak to bylo.
A jak tak mezi sebou povídali, jak se strachovali, stanul Pán mezi nimi a řekl: pokoj vám. Ani jim neřekl, jen se dál strachujte, jen dál vzpomínejte, nesedl si ke stolu a neřekl: jó kamarádi, to jak bylo, to už nebude. Jako mě poslal Otec, tak já posílám vás, přijměte Ducha sv.. Náš Bůh není Bůh vzpomínek, nostalgií, pláče anebo nějakých strachů. Náš Bůh je stále činný a stále nový, pro Boha neexistuje něco ztraceného. To jen my jsme z toho udělali něco, co jsme opustili.
A není jistě náhodou, že první dar Ducha sv. je odpuštění, protože je to i naše vina, že dnes ten kostel není plný, ale o to nejde. Jde o to, abychom nezůstali stát, abychom se nedívali zpátky, ale dopředu. Dnešní svátek a první čtení ze Skutků apoštolů nám ukazuje, co Duch sv. udělal s těmi ustrašenými a bázlivými chlapi, s jeho učedníky. Ti, kteří se báli vystrčit nos, tak vycházejí ven, aby v síle Ducha sv. zvěstovali evangelium. Bojácní a ustrašení jsou tak změněni, že lidé říkají: copak to nejsou ti Galilejci? Co udělalo s člověkem, když přijme Ducha svatého. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim to Duch sv. vnukal, aby promlouvali.
Byli naplněni Duchem svatým. O to právě jde, protože čím jsi plný, to právě tvůj život mění. A já se bojím, že jsme často plni něčeho úplně jiného, než Ducha sv., že jsme plni sami sebe. Myslíme na sebe, strachujeme se o sebe a pak ze svého života děláme karikaturu. Karikaturu své pýchy, ješitnosti a samolibosti, místo, abychom ve svém srdci objevili Boží obraz a obnažili ho. Abychom sami ze sebe udělali Ježíše Krista v našem těle.
Ne, protože my jsme rádi sami sebou, dokonce říkáme: jó to kdybych já se změnil, tak to už nejsem já. Tak jak to říkala jedna herečka, kdybych přestala být sama sebou, tak to raději chci být zmrzačená. Ano, tak jsme si oblíbili tu svoji karikaturu, to co jsme ze svého života udělali sami. Tak se milujeme se svým sobectvím a se svojí pýchou. Jsme plni sami sebe a pak se divíme, že Duch sv. nás nemůže změnit.
Jsme plni vzpomínek, jen si řekněme, co říkáme, když se setkáme, jó, jak to tam a tam bylo. Jsme plni strachu a obav. Ano čeho jsme plni a naplněni, tak takový je náš život.
A já prosím, aby Bůh prolomil tu naši plnost toho našeho srdce, a vyžene nás ven nás samotné, abychom se nechali naplnit Duchem Božím, protože to bude okamžik, kdy se začne také měnit život náš.
Dary Ducha sv. to není bonboniéra, to není dáreček k svátku, který se může přijmout k bohatstvím ostatních darů, které jsme dostali. Duch svatý je osoba, toho nelze přijmout a dát do šuflete, nebo do skříně. Duch sv. je osoba, a proto se nevejde do našeho srdce, dokud tam bude něco jiného. A my musíme to srdce vyprázdnit a připravit se na příchod Ducha.
10 dní se připravovali apoštolové s Ježíšovou matkou a s ostatníma ženami na to, aby mohli přijmout Ducha svatého. Deset dní se vyprazdňovali od sebe samých. Od svého sobectví, od svých starostí, od sebe samého, od své pýchy, od své samolibosti, od svých strachů, od toho co tísnilo jejich srdce, aby byli skutečně prázdní, aby ve svém srdci měli jedinou touhu. Touho po Duchu sv. A pak mohl Duch sv. přijít, zaplavit jejich srdce tak mohutně, že zcela změnil jejich život. Že lidé říkali: copak to nejsou ti Galilejci?
Do jaké míry se vyprázdníme, do jaké míry budeme toužit po Bohu, tak do takové míry může přijít Bůh sám a změnit nás. V Písmu svatém máme ve SZ nádherný příběh jedné ženy prorockého žáka od Elizea, která se stalo vdovou a přišla za Elizeem a říká mu: Boží muži vydírají mně, chtějí mě vzít syny do otroctví, protože nemám čím zaplatit. A Boží muž ji říká: co máš doma? A ona odpovídá, jenom jedinou láhev oleje. A Boží muž ji říká: běž ven a sesbírej, vypuč si lahve, naplň svůj dům prázdnými nádobami a nespokoj se s málem, říká ji Boží muž. A ta žena jde a nashromáždí všechny ty prázdné nádob, co dostane, do svého domu. A potom vezme tu jedinou, co má s tím olejem a rozlévá. Rozlévá do všech a až naplní tu poslední, tak olej přestane téci. A Boží muž ji říká: a teď jdi prodej, vykup se a to, co ti zbyde, tak z toho budeš živa.
A my už víme, že olej je obrazem Ducha sv. a že ty nádoby, tak to je právě naše srdce. Kolik nashromáždíme, kolik vyprázdníme, tolik dostaneme. A Boží muž Elizeus nám říká: a nespokoj se s málem. Kolik si nechám ve svém srdci svého já, o to míň tam budu já Božího.
A tak ten dnešní svátek nás vybízí, abychom se obrátili k Bohu, abychom zatoužili po tom jediném, který nás může změnit a zaplavit, abychom se zřekli všeho, co naplňuje naše srdce, abychom se nechali naplnit Duchem sv..
Přestaňme se konečně obracet za tím, co bylo a co už dnes není, abychom nebyli jako Lotova žena, které se obrátila a proměnila v solný sloup. Církev jde dopředu a má Ducha svatého. Jde jen o to, jestli my budeme ti, kteří jdou, anebo ti, kteří se stanou tou skalou a tím solným sloupem. Jestli budeme ti, kteří jdou v čele církve, anebo budeme těmi, kteří ji budou brzdit. I naše farnost má šanci zahořet ohněm Ducha sv., ale nesmíme pořád vidět jen sami sebe. Nesmíme vidět stesk, po tom, co není. Nesmíme vidět svoje úzkosti starosti, bolesti. Bůh se nabízí, Bůh chce změnit život můj i život tvůj. Otevřeme se Božímu obdarování? Zatoužíme a zvoláme, spolu s církví, přijď Duchu sv.?
Dnešní slavnost není vzpomínka. Bůh dává, otevřelo se nebe a Bůh vylévá dar Ducha sv. A záleží jenom na nás, jestli odejdeme z tohoto kostela se svým sobectvím a svoji samolibostí, se svým strachem, anebo odejdeme plni Ducha, tak jako apoštolové z večeřadla.
A neříkejme si, já na to nemám, abych hlásal evangelium, oni na to také neměli, žádný z nás na to nemá. A takové řeči: já bych nikdy neměl na to, abych přišel k ambónu a četl Písmo svaté. Máš pravdu, neměl bys na to a nebudeš mít na to, dokud nepustíš Boha do svého srdce, který tě změní. A na to, abys svému sousedovy u svého soustruhu přišel a řekls mu, že jsi věřící, tak na to, taky nemáš. Na to má jedině Bůh ve tvém srdci. Pochopme, že bez Boha nedokážeme vůbec nic. Snad i ty události kolem Covidu, která vyděsila celý svět, je pro nás dostatečným svědectvím, že bez Boha nedokážeme vůbec nic. Zapomeňme, na svoje já a otevřeme se Duchu sv., tomu ohni, které sežehne všechno sobectví a která i z nás udělá apoštoly plné Ducha svatého.
Amen