4. neděle velikonoční

Liturgické texty: 1. čtení: Sk 2,14a. 36-41
2. čtení: 1 Pt 2,20b-25
Evangelium: Jan 10, 1-10
To dnešní evangelium je nádherný obraz, kterým nám chce Ježíš říci o nás a sdělit nám tu tajuplnou pravdu o tom, jak se nás rozhodl Bůh zachránit. A to tím, že se za nás obětoval na kříži, jak ostatně slavíme celou velikonoční dobu, tedy i dnes, ale to tím nekončí, protože počátek moudrosti je to, se nechat poučit. A jestli někdo zná tu cestu k životu, tak nechat se jím poučit a vést, tak to vůbec není hloupé. Naopak, to je velmi moudré.
A kdo se takto nechá vést, tak je obezřetný, protože se nechává vést a dovést k bohaté pastvině. A pak je v tom evangelium důležité, že ten pastýř Ježíš nás nevolá nějak anonymně, ale že každého z nás volá jménem, protože On nás zná: nikdo z nás nemá rád, když nám někdo říká: hej ty. To se nám nelíbí, ale když na nás zavolá jménem, zvláště tehdy, když to udělá hezky, tak je člověk tak nějak s ním ve shodě. A Ježíš nás každého volá jménem, každého jinak, každého osobně, tím nejdůvěrnějším a nejvlastnějším jménem. A toto osobní zvolání prozrazuje, že s každým z nás má jedinečný vztah. My jak jsme tady, máme s Kristem jedinečný a osobní vztah. On nás nikdy nesrovnává, to dělají lidé. On bere každého jaký je, víte jak je to krásné. My v životě od lidí zažíváme takové nepříjemné věci. Cítíme od nich různá očekávání a snažíme se je naplnit, pokud dotyčného máme rádi. A stavíme se do různých pozic, které nám nejsou vlastní, jenom abychom naplnili to, co se od nás očekává, protože lidé milují podmínečně a říkají: já tě budu mít rád, když budeš dělat to a to a to. A já tě budu mít ráda, když uděláš to a to. Ale to Ježíš nedělá, On má vztah k člověku tak osobní a bere ho, takového jaký je. Neříká, já tě budu mít rád, až se změníš. Ale přiznejme si to, že jsme si to mysleli, že nás bude mít rád, až se změníme. Ale, tak to není, On nás volá jménem a dělá to hned a je to velmi osobní vztah.
A potom přichází obrovský paradox tehdy, kdy křesťan slyší sice Ježíšův hlas, ale potom jde klidně za hlasem cizím. To je nepochopitelné. On slyší evangelium a přitom uvažuje a jedná podle svých pocitů, podle standardů okolí, podle většiny lidí kolem sebe, nebo podle svých tužeb a choutek. Ale potom takový člověk považuje Krista za toho, kdo přichází ničit jeho plány a jeho touhy a vztahy a takový člověk již nepovažuje Krista za pastýře dobrého, ale v podstatě jej považuje za lupiče. On mě chce vzít, to co já chci. Nepochopil a tak od svého pastýře utíká.
A Boží slovo nás ubezpečuje, že taková představa o Kristu je falešná, On je dobrý pastýř a vyvádí nás z našich vysněných klamných pastvin, které neslibují čistou a tučnou pastvu, ale jenom nějaké krátkodobé uspokojení pocitů hladu. Člověk, často se ocitne ve svých fata morgánách, ve svých halucinacích, jako když je na poušti a myslí si, že v dálce vidí vodu, a když tam přijde, není tam nic, než jen písek. A toto míváme my, kdy se nedržíme svého pastýře, tak jdeme tam za tou svou klamnou představou a tam nic není. A kvůli tomu opouštíme svého pastýře, který nás vede k tučným pastvám a vodě. Kvůli své fata morgáně jenom proto, že mu nevěříme, že nás vede moudře a že skutečně tu cestu zná. Nebuďme tak naivní, protože to bychom skutečně byli tou hloupou ovcí, ale o té naštěstí v tom evangeliu není řeč. Je potřeba nastražit uši a slyšet hlas toho pastýře a neuhnout od jeho hlasu. A od jeho cesty, neuhnout na falešnou stezku. A potom, když to uděláme, tak nás tento Pastýř provede různými stezky. Možná, že k cestě za tou pastvou, že tam bude rokle. Možná, že tam bude nějaké místo, které bude velice temné. My jsme dnes zpívali nádherný žalm, že i kdybych šel temnotou rokle, tak nebudu se bát, vždyť On je se mnou. Vždyť víte, že v životě bývají situace, kdy víte, že člověku bývá těžko. A i tou situací je schopen a ochoten nás provést do vítězství, nezůstaneme v té rokli, ano člověk, když zažívá těžkost, tak má strach, že už to tak bude pořád, Nebojte se, nebude. Ani smrt nemá poslední slovo, ten Pastýř nás tím vším provede a nemysleme si, že když nás vede tou roklí, tak že nás vede špatně, to patří k věci. Cesta je cesta, ale cíl je jasný.
Tak to nějak uchovejme v srdci tady tohle vědomí, že On tu cestu zná a nelekněme se, když tam bude rokle. Jenom poslouchejme jeho hlas a nechme se i z té rokle vyvést. On nás z ní vyvede a jednou nás přivede po všech těch dílčích pastvinách po cestě, až k té pastvě věčné, kde už nebude člověku chybět vůbec nic. Do stavu, kdy je řečeno, že Bůh setře každou slzu z oka.
Amen