Liturgické texty: 1. čtení Nm 6,22-27
2. čtení Gal 4, 4-7
Evangelium: Lk 2, 16-21
Vstoupit do Nového roku s Matkou Boží, to je veliká moudrost církve, že nám to takto umožňuje. A proč? Protože, když lidé upadli do hříchu, tak tam již na úsvitu dějin, tak Bůh dává proroctví, které předznamenává spásu. A to je velká naděje do toho nového roku, protože si všichni přejeme jen to dobré, abychom v tom novém roce prožívali, ale také velmi dobře víme ze zkušenosti, kterou již máme, že také přicházejí velmi bolestivé těžké a zlé věci a že tu ochranu Boží a ochranu Panny Marie opravdu potřebujeme. Tak je dobré, že smíme vykročit do toho nového roku nejen s matkou Boží, ale i matkou naší, když o to budeme stát.
A v tom dnešním evangeliu je i jedna věc, kterou nás Panna Maria učí, jako maminka svoje děti. A v tom dnešním evangeliu je napsáno, že všechno, co ta Panna Maria prožila, tak uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom. No, my máme za sebou prožitý rok a nebylo by dobré jej jen tak odložit, jako oděv, který již není k použití. Jako něco co již je pryč a už se na to nemyslí. My máme radu v Písmu svatém, že počátek moudrosti je upřímná touha nechat se poučit. A to poučení člověk získává, když se dívá na to uplynulé a z tohoto poučení čerpá. A nebylo by dobré myslet na ten uplynulý rok a jen tak se tím přebírat a říkat si: no jo tamto bylo pěkné a tamto bylo těžké, tak to je málo, to by bylo jenom vzpomínání. A vzpomínání by bylo důkazem našeho stáří, protože typická věc pro starého člověka je, že už jenom vzpomíná. O to mě nejde, ale jde mě o to myslet na to, co jme, prožili, jak nám co vstoupilo do života a ještě možná přesněji řečeno, jak nám Bůh v tom prožitém do života mluvil.
Jakými událostmi toho prožitého se nás dotknul. Co nám chtěl říct tím, co jsme prožili, protože jinak, pokud to nebudeme schopni uvidět, tak budeme nespravedlivě Pána Boha obviňovat, že mlčí, ale On nemlčí. On k nám mluví, právě těmi událostmi, které jsme prožili. On k nám mluví, ale musíme tu jeho řeč být schopni přečíst. Mluví k nám skrze věci příjemné, ale i skrze ty věci těžké. A je pravda, že skrze ty těžkosti bývá lidské srdce nejvíce citlivé na Pána Boha. A proto se nemáme zříkat ani těch těžkostí, protože tehdy jsme nejcitlivější.
Takže nevím, jak ke komu z nás Bůh v těch věcech mluvil, ale věřte mně, že mluvil a vždy to byla řeč pro nás dobrá. Bůh nás tříbí jako sochař, který tesá tu sochu do krásné podoby a otesává tam všechno, co tam nepatří, co je tam přebytečné a tak to dělá Bůh také s námi. Michelangelo velký sochař, když byl obdivován za své umění lidmi, tak mu říkali: jak vy dokážete takovou krásnou sochu vytesat z toho kusu kamene, tak on říkal, tam ta socha již dávno je, já jen otesávám to, co tam nepatří a tak to Bůh dělá s námi, On tam otesává to, co nepatří k nám, pokud mu to dovolíme. A tvoří z nás nádherného člověka, když o to stojíme. On to často dělá, i když o to nestojíme, protože jsme nerozumní a neumíme si o to říci. A nechceme to, protože nás to těžké bolí, ale přesto, copak není dobré, aby nás vytesal do krásné podoby. Člověk se nestává krásným jen tak, vůbec ne. Je to Boží jednání s námi a my to potřebujeme.
Takže, když si přejeme všechno to dobré do nového roku, tak by tam nemělo snad být, aby s tebou ještě více Bůh pracoval a více tě otesal do té podoby, ke které jsi byl stvořen? Toto je přání, které vám přeji a které potřebujeme slyšet. A to, že v tom bude skryta také bolest, tak to je v ceně, protože to jinak nejde. Kdyby sochař odložil své dláto a kladivo, tak nic by nevytesal a žádná krása by nevznikla. A tak to je v tomto světle třeba vidět i to těžké, co přichází, protože nás Bůh opravdu tříbí. Nebojte se, On nás také zahrne vším dobrým. Vždyť On přece ví, že to všechno potřebujeme. Vždyť On přeci říká, když ho syn poprosí o vejce, tak on mu dá štíra? Anebo když poprosí o chléb, tak mu dá hada? On přeci ví, co potřebujeme k životu a současné také ví, že potřebujeme i to otesání, o kterém možná ani nevíme.
A vzorem toho, jak bychom si měli přát, tak je vzorem to dnešní první čtení. Nic na tom není špatného, že si podáme pravici a řeknu ti, přeji ti všechno nejlepší v novém roce, no dobře, je to upřímné, tak proč ne. Ale když do toho nového roku někomu popřeji vědomě, že to dělám před Boží tváří, tak už z toho přání může být něco víc. Už z toho může být modlitba, protože to přání vyslovené před Bohem, když Boha zatáhnu do toho přání člověka, kterého mám rád, tak je to modlitba. A může to být požehnání.
A měli bychom si do nového roku udělovat požehnání a možná řeknete: přeci požehnání dává kněz, samozřejmě skrze kněze nám jej dává Kristus. Samozřejmě, ale žehnat má každý pokřtěný člověk a vzor jak se to dělá, jsme měli v tom prvním čtení. Všimněme si, jak je to nádherně zformulováno. Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě. No to je přání, ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě. Ať Hospodin tobě ukáže svou jasnou tvář. A ať je ti milostivý. Ať Hospodin k tobě obrátí tu svoji tvář a dopřeje ti pokoje. Nevím, jestli bychom byli schopni vymyslet nádhernější přání, které je současně i obrovským požehnání. A možná zkusme se to naučit, ať ti Hospodin požehná a ochraňuje tě.
Amen