Liturgické texty: 1. čtení: Sir 24, 1-4. 12-16
2. čtení: Ef 1, 3-6. 15-18
Evangelium: Jan 1, 1-18
Stále ještě slavíme vánoce, slavíme narození Božího Syna v Betlémě chudobě pro nás, a co se to vlastně stalo tu noc, kterou křesťané slaví více, než dva tisíce let? Co se to stalo? Bůh v lidském těle. A proč? No, pro nás. Tak to zpíváme, asi v té nejznámější české koledě, nám, nám narodil se.
Víme však, že od začátku jeho příchod provázelo nepřijetí a nedorozumění mnohých lidí. Bůh narážel na lidskou omezenost a nelásku. A jedním z těch důvodů bylo, že jeho syn se narodil příliš obyčejně a příliš chudě. Proto ho, tedy Boha v těle poznají a přijmou pouze ti, co jsou sami chudí a pokorní srdcem. Jinak pro něj v lidských srdcích, která jsou plná sebe, není místo.
Ale ti kdo jej přijali, jak jsme slyšeli v dnešním úryvku krásného Janova evangelia na vtělené Slovo, tak ti, kdo jej přijali obyčejnosti a bezmoci lásky v té jeho chudobě v té jeho zranitelnosti lidské lásky, tak těm dal moc stát se Božími dětmi.
My jsme se mohli narodit z Boha. My, kteří jsme byli narozeni z těla, jsme znovu prožili nové narození. Nový život. Narození, které nám přineslo život bez konce v trvalé lásce a pokoji Božím. Zrodili jsme se s Božího srdce a navždy patříme Bohu. Co se to stalo tu noc, kdy Bůh se stal člověkem a přijal naše lidské tělo, jako máme my, hříšní lidé. Navždy jej přijal, se vším, co k lidskému údělu patří.
Vy starší znáte, jak je lidské tělo křehké a slabé. Jak podléhá lidským slabostem, nemocem, stárnutí. Toto lidské tělo vzal Ježíš na sebe, abychom my v tom lidském těle zakoušeli Boha. A aby nic, co je lidské, nebylo jenom světské. Aby mohlo být Boží všechno, co prožíváme ze skutečné lidské lásky. Aby bylo posvěceno tímto vtěleným Bohem. Aby každý náš skutek, každé gesto, všechno, co konáme, bylo poznamenáno Bohem. A celý náš život se stal bohoslužbou, právě v té obyčejnosti jakou lidský život přináší.
Přijal naši chudobu, naši křehkost a nejen to, On přijal náš hřích. To prokletí našeho života způsobené hříchem prarodičů, ke kterému jsme přijali hříchy vlastní. Vzal to na sebe, aby nám očistil naše srdce. Naši duši, naši mysl. Aby nás vnitřně posvětil a proměnil. Abychom přes všechnu naši hříšnost a slabost měli v sobě Boha.
A kdo dovolí, aby Bůh v jeho srdci jednal, tak tento Bůh promění celý jeho život. Přišel do temnoty, aby svým skrytým světlem prozářil naši temnotu. A dal nám podíl na své slávě. Přišel ve skrytosti, to je pečeť našeho Boha. Příliš okázalosti svědčí jen o lidské domnělé velikosti, pýše a nabubřelosti, ale náš Bůh působí tam, kde to na první pohled není vidět. Skrytě a obyčejně a světlo nepřenáší tím, že osvětluje, ale prozařuje.
Láskou tryskající z lidských srdcí. A jsme pozváni na tu cestu víry, naslouchání Božímu slovu a naslouchání svému vlastnímu životu, abychom v tom všem objevili živého Boha. Pro nás vtěleného, tak skromného, tak krásného, tak bezmocného ve své pokoře lásky. Tak skrytého, tak úžasného. A tak vyjděme dál na tu cestu víry a lásky, aby nám to tajemství našeho vlastního života nikdy nezevšednělo.
Amen