Liturgické texty: 1. čtení: Mal 3, 1-4
2. čtení: Žid 2, 14-18
Evangelium: Lk 2, 22-40
Dnešní svátek uvedení Pána do chrámu nás svým dějem a obsahem vrací k vánočním svátkům, neboť je vázán na Narození Páně skutečným počtem dní, jímž dnes oslavovaná událost následovala po narození. „Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina – jak je psáno v zákoně Páně: vše co je mužského rodu a otevírá život matky, neboli je prvorozený, bude zasvěceno Hospodinu, aby podle ustanovení zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata.
Ve Starém zákoně Hospodin nařídil skrze Mojžíše, aby matka, které se narodí syn, po 40 dnech s ním přišla do chrámu k obřadu tzv. očišťování a zároveň obětování. Jako očistnou oběť měli přinést beránka a hrdličku nebo holoubátko. Chudí jen dvě holoubátka. V tom byla připomínka hříchu, se kterým člověk přichází na svět a potřeba Vykupitele. Dnes je svátek zaměřen právě na toto obětování, které je svátkem také Jeho představení v chrámu a díky proroctví Simona i lidem.
Vlastní obětování vycházelo ze starozákonního předpisu o prvorozených. Původně měli být posvěceni ke kněžské službě na památku zázračného uchránění izraelských prvorozenců v Egyptě, v té noci, kdy egyptští byli usmrceni. Později byli vyvoleni jen synové kmene Lévi a ostatní se na památku původního ustanovení vykupovali. Boží Syn by toho neměl zapotřebí, ale jako syn podle těla z kmene Judova se mu podrobil, neboť nepřišel zákon zrušit, ale naplnit. A to i přesto a možná právě proto, že Ježíš je slíbený Mesiáš, král králů a Pán Pánů a nás samotné zve skrze náš vlastní křest do podílu na jeho kralování. Jací, ale my sami máme být králové a Pánové? Povím Vám jeden příběh.
V Rusku žil jeden král, který spatřil v široké stepi hvězdu, znamení, které hlásalo Ježíšovo narození v Betlémě. Vypraví se tedy i tento čtvrtý král na cestu, ale nedojde. Znovu a znovu mu přichází do cesty něco důležitého. Setkal se s lidmi, kteří pláčou a trpí s lidmi, kteří jsou odkázáni na pomoc druhého. Mladému králi se vůbec nehodí, že ho stále někdo zdržuje. Je stále neklidnější, že přijde pozdě. Ale prostě mu to nedá, aby šel bez pomoci kolem utrpení. Co mám dělat, myslí si: Divil bych se, kdyby tomu královské dítě Mesiáš nerozumělo, vždyť přichází na svět, aby těšil v utrpení, uzdravoval nemocné a osvobodil chudé. A tak je mladý král na cestě 30 let. Už dávno nemá, co by daroval: ztratila se mu hvězda, už ji nevidí… Zmocní se ho nekonečný smutek: Co jsem z toho měl, že jsem sytil hladové, staral se o nemocné, poskytoval teplo mrznoucím, obdaroval chudé? Jen jsem ztratil svůj cíl. Ale nakonec přece dojde. Přichází do Jeruzaléma na Velký pátek. Čtvrtý král vidí kříže na Kalvárii. Zdá se mu, jakoby v tváři prostředního muže znovu zazářila hvězda, kterou viděl na počátku. A ví, že to není nikdo jiný, než jeho král, kterého začal hledat před tak dávnou dobou. S námahou vystoupí na kopec, Svůj pohled upírá jen na toho, který se na něho dívá. Pane, zašeptá, už nemám nic z toho, co jsem Ti chtěl přinést. Mé ruce jsou prázdné. Ale moje srdce, přijmeš ho? Cítí pohled ukřižovaného a poznává jasně, že přijímá jeho srdce jako nejmilejší dar. A o podobný typ krále a kralování zde ve světě by měl usilovat každý z nás.
Amen